Kdo miluje jen svůj život, ztratí jej

Milé sestry a milí bratři, docela jistě my všichni dokážeme odpovědět na otázku, kdy jsme se narodili. Přesné datum našeho narození každý vysypeme hned z rukávu, i kdyby nás někdo probudil třeba o půl noci. Trochu náročnější je otázka: jaký to byl den v týdnu, kdy jsme se narodili, a kolik bylo tehdy hodin, když jsme poprvé uzřeli světlo tohoto světa. Jednak si to osobně nemůžeme pamatovat a možná jsme se na to nikdy své maminky nezeptali, nebo protože není až tak nutné a potřebné vědět tento údaj. Co ale nezná rozhodně nikdo z nás, je datum a hodina našeho odchodu z tohoto světa. Nevíme přesně, jaký údaj bude jednou zapsán do matriky u našeho jména, nebo na náhrobku za naším křížkem.

Je otázkou, zda bychom to chtěli a měli vědět, kdy přesně naše oči zcela pohasnou. Každý z nás by jistě na toto tajemství života reagoval trochu jinak a každý by byl po svém poněkud nesvůj v čase, jak by se zkracoval termín a přibližoval odchod.

Ježíš, pochopil a jasně věděl, že přichází čas jeho konce. Byl si zcela vědom, že přichází hodina, kdy se jeho život završí velmi neslavně. Naprosto přirozeně se o něco později úpěnlivě modlil v zahradě Getsemanské, aby jej ta hodina, pokud je to možné, minula. Jak ale víme, zároveň nechtěl prosazovat svou vůli. Rozhodl se plně následovat vůli Boží v důvěře, že jen takový život má smysl.

A právě o důvěře v Boží vůli i přes příchod poslední hodiny bylo celé Ježíšovo dnešní slovo. Ježíš vyjadřoval důvěru, že jeho život, je jako pšeničné zrno, které, aby přineslo úrodu, musí změnit svou podobu, přejít do země, nezůstat samo a vydat mnohý užitek.

Ježíšovo slovo může člověku připadat jako značně vyhrocené, když dál hovoří o nenávisti k životu v tomto světě. V tom ostrém kontrastu slov můžeme ale vyčíst i značně velikou moudrost. Vyslechnout varování před lidskou sebeláskou. A to je cosi, co stále potřebujeme slyšet. Je, sestry a bratři, nepochybně pravdivou skutečností, že svůj život nemáme tak zcela ve svých rukách. Nemůžeme jej zcela ochránit. Ano, musíme se snažit jej chránit, ale i tak nutně hrozí, že o život jednou přijdeme. A pokud člověk spoléhá jen na své síly a schopnosti, nutně dříve nebo později pohoří. Anebo, jak Ježíš tvrdě říká, aby s námi zatřásl: "Kdo miluje svůj život, ztratí jej."

Daleko prozíravější je potlačit svou sebelásku, zaměřenost jen a jen sám na sebe. A chtít začít se spoléhat na Boží ochranu, i když ani ona nám není v tomto světě vždy tak jasná a zřejmá.

Když procházíme někdy hřbitovem, vidíme kolem sebe vždy množství náhrobků, kde je symbol hvězdičky i křížku jasně spojen s konkrétními daty. Některé spadají do našeho života, a tak jsme se se zesnulými mohli i potkat. Některé jsme ovšem potkat vůbec nemohli. Mnohé hroby jsou stále krásně udržované, u některých tušíme, že budou brzy zrušeny. Většina jmen nám živým už také ani nic příliš neříká, takový už je život. Ježíš náš Bratr, Mistr a Pán namísto své vlastní záchrany chtěl svým životem především oslavit ne sám sebe – své jméno, ale Otcovo jméno. Chtěl tak i ostatním zvýraznit Boží podstatu, tedy Boží lásku, která jde až za hrob.

Sestry a bratři, je na místě, když rádi slavíme s našimi blízkými své narozeniny. Díky evangeliu si zde ale připomínáme, že víc než oslava našeho jména, vedle důležité snahy být zde na zemi co nejdéle, je zapotřebí si zvýraznit, že sebeláska nás nezachrání.

Co nás ochrání je náš vztah k Bohu, v němž rozpoznáváme svého nebeského Otce. Kristem jsme k tomuto Otci v dobrém přitáhnuti a díky milosti nabíráme odvahu, i když čas se každému z nás krátí. Amen

První čtení: Jeremjáš 31, 31-33

Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

Druhé čtení: Židům 5, 5-10

Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: >Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.< A na jiném místě říká: >Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.< Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Evangelium: Jan 12, 20-33

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce. Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: "Anděl k němu promluvil." Ježíš na to řekl: "Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.