Nepojmenovatelná a věčná síla života

Jako dítě jsem měl velmi rád dětskou říkanku od Josefa Kožíška "Polámal se mraveneček". Jistě ji dobře znáte i vy a jistě mi dáte za pravdu, že i malé dítě má zkušenost s tím, že se občas někdo poláme, potřebuje doktora, léky třikrát denně, a především potřebuje někoho, kdo stojí u postýlky, pofouká bolístku a pohladí po čele. Někdy se ovšem stává, že člověk i přes veškerou péči neudělá hned ráno hop a nevstává z postele ve zdraví a síle.

Ta říkanka je sice krásná, ale jak všichni lidé ví, a zvláště ti věkem zkušení, rána mohou být spojená s bolestí a značnou nepohodou. Lidské tělo, jako každý organismus na Zemi, zde není na věky, a tak nás bolest různě upozorňuje na stálou proměnu a na to že něco nemusí být v pořádku.

Ježíš, jak nám jej přibližuje evangelium, byl mužem v plné síle. Možná jej na konci velikonočního dne v Jeruzalémě trochu bolelo tělo z toho, jak kolem sebe práskal bičem z provazů, z toho, jak zpřevracel množství stolů směnárníků a prodavačů holubů. Především jej ale bolelo nitro z vědomí, že lidé svůj vztah k Bohu určují jako obchodní vztah, v němž platí něco za něco. Kdy člověk má pocit, že něco svému Bohu dává a může tedy právem za to očekávat od Boha nějakou protislužbu, odměnu, mzdu.

Taková představa, sestry a bratři, přiznejme popravdě není zas až tak vzdálená ani nám. Jistě i my si někdy postěžujeme větou "Bože, zač mě trestáš", nebo míváme i za to, že jsme s ním přece už uzavřeli jakousi smlouvu, z níž vyplývá, že se budeme mít dobře. Snažíme se Boha, či život sám uplatit zásluhami, které ve svém vnitřním světě si stavíme napovrch a pokládáme za cosi neměnného a takřka svatého.

O jeruzalémských svátcích přicházeli v Ježíšově době do chrámu poutníci z daleka. Bylo navýsost praktické zakoupit holuba, nebo ovci až na místě. Dále bylo také podle daného zvyku, zcela správné, dobré a moudré zaplatit daň do chrámové pokladny. Chrámové peníze, neměly na sobě obraz císaře, jako měly běžné mince, se kterými poutníci platili všude jinde. Směnárníci v chrámu tedy byli zapotřebí. Celé to obchodní konání v jeruzalémském chrámu, mělo svůj navýsost praktický a služební rozměr.

Můžeme starým židům vlastně i závidět, jak se to celé chrámové dění opíralo o dobrou tradici, bylo přehledné, konkrétní a jasné. Uzavřít s Hospodinem, tedy s tou nepojmenovatelnou a věčnou silou života, nějaký obchod, což mohlo také znamenat umazání dluhu, tedy hříchu a napřímení celého života. To všechno bylo a je velmi lákavé.

Jakým znamením se Ježíš tedy mohl prokázat, že je povolán k tomu, aby zažitou praxi změnil? Jeruzalémský chrám, přestavba za Heroda Velikého se budovala velmi dlouho. V evangeliu jsme slyšeli, že židé vyčíslili, že stavba probíhala tehdy už 46 let. Dnes víme, že ani za Ježíšova života se chrám nemohl pyšnit ukončením stavebních prací. Podle historiků až někdy třicet let po Ježíšově ukřižování, tedy v roce 63 n.l. byla stavba dokončena a vlastně jen pouhých 7 let nebylo v chrámu žádné lešení a žádní řemeslníci. V roce 70 n. l., byl chrám Římany po židovském povstání rozbořen, zničen a zbyla z něj jen "Zeď nářků".

Křesťané věří v chrám, který nebyl postaven lidskýma rukama, ale byl vystavěn během tří temných dnů. Ježíšovi učedníci všech věků se rozpomínají na jeho slova a věří v chrám Ježíšova těla. K němu jsme zváni. Tedy k vědomí, že bylo za nás zaplaceno a že za nás tak učinil nám někdo velmi blízký. Kristus je náš Bratr ve víře přinášející sílu milosti a přijetí.

V prvém listě apoštola Pavla můžeme číst: "Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného."

Věřit bláznovské zvěsti, se nám ovšem jeví jako průzračnější počin, než vyjednávat ty své vždy tolik nejisté obchody se životem. Prožíváme další ráno a možná nás ledacos bolí. Věříme, že Ježíš je s námi, a to ve víře znamená, že nám fouká na bolístku a hladí nás. Naše víra nabízí naději, že možná třeba i budeme běhat po světě s bolestí, ale v přesahu svého kříže, cítit, že se nemusíme bát. Amen