Život nás směřuje na propojení mezi třemi póly. Abychom své úsilí života – duši plně směřovali k nebeskému Otci, naše srdce otevřeli lidem a své nohy měli pevně na zemi.                                                                                                                                    Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!           Filipským 4,4                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

Jsme na cestě

"Odpouštím tomu, kdo mi odpouští." To bylo kdysi takové naše nepsané klukovské heslo. Jako malí jsme si dělali různé naschvály a obzvlášť oblíbené bylo v nehlídané chvíli vypustit někomu kolo u bicyklu. Takové odpuštění natlakované duše bylo povětšinou provedeno tou mírnější formou a to, že se jen povolil ventilek. Pokud se ovšem ventilek vytáhl a...

"Dáte si kávu nebo čaj?" ptá se povětšinou náš hostitel, když jsme někde na návštěvě. Můžeme si pak vybrat, sestry a bratři, z celé plejády nápojů. Někdy i bohatá pohostinnost nás totiž vede k dalším otázkám a odpovědím. Pokud chceme kávu, můžeme slyšet pobídku mléka, cukru a druhu onoho černého nápoje: instantní, turecká, presso a tak dále, záleží...

Pokud jste si někdy pořizovali automobil, zcela jistě, kromě vyhlídnuté barvy a značky, jste přemýšleli nad cenou za tento dopravní prostředek.

Možná také i vy sledujete politické dění nejen u nás, ale i v jinde ve světě a tak víte, že naši nejbližší sousedé (na Slovensku) budou mít přesně za měsíc parlamentní volby. Dost možná to ovšem mnozí z Vás nevnímáte, máte jiné starosti, což je samozřejmě naprosto legitimní. Možná ale by Vás mohlo obecně zajímat, že jeden tamní politik a...

Po přečtení dnešního evangelia jsem si vzpomněl na takovou docela nepříjemnou chvíli svého života. Bydleli jsme na faře v Českém Dubu, ve slepé ulici, taková klidná část města pod Ještědem. Bylo léto, všední den kolem poledne a byl jsem doma sám. Měl jsem otevřená okna a najednou, do ticha naší čtvrti Na Žižkově zní čísi úpěnlivé volání o pomoc....

Je neděle. Opět jsme doputovali do našeho kostela a jednoznačně můžeme my všichni říci, že nám nohy slouží. A chtěli jsme do těchto prostor přijít. Není tak samozřejmé, že nás nohy poslouchají a je bezpochyby pravdivou skutečností, že ne vždy dokážeme ovládat své vlastní tělo.