A čím jsou starší, tím delší jsou jejich letové vzdálenosti...

Naše Eliška dnes letí v programu "Erasmus" na celý semestr do Bulharka.

Konstatování, jež je plné skrytých paradoxů a napětí. Jako každý rodič si i já dítě přivlastňuji, mám za to, že je "naše". Z té věty dále nevyplývá, jak je mi vzdálená představa několikaměsíčního odloučení a jak obecně rodiče děsí ten docela neznámý program pro "jejich" děti, co nemá jen jméno po holandském mysliteli, ale nazývá se mnohem složitěji: "život". Co vše dokáže rodič svému dítěti zajistit? Vždyť od prvního dne příchodu na svět si "jeho" dítě jen tak letí a čím je starší, tím delší jsou letové vzdálenosti. Vzdálenost, prostor a čas se vše různě staví proti nám.

Své dítě smíme podporovat vždy jen částečně, jediné, co smíme plně, je milovat. A to se učíme celý život. Tam kam už nedolétne naše pomoc, tam smí dolétnout naše modlitba. Naše modlitba přesahuje vzdálenost i čas, vyjadřuje podstatu vztahu, v němž nemá místo chtěnost a majetnictví, ale je prostorem pro nekonečnost lásky.

Nezbývá než říci: "Elinko, leť v dobrém - jsme s Tebou... modlíme se za Tebe, náš společný Otec Tě nese..."