A jásali daleko více sami před sebou – svou představou Mesiáše

Výchova dětí, vztahy rodičů a dítěte se za posledních sto let velmi proměnily. Ještě moji rodiče svým rodičům netykali, ale vykali, mnohé bylo trochu jinak. Třeba tělesné tresty. Můj spolužák měl velmi přísné rodiče, a kromě toho, že často slyšel od učitelů: "Stando, ty rosteš pro šibenici," jeho rodiče jej často, velmi často řezali, kde čím .A také jej nechávali klečet dlouhé hodiny v koutě. Mimochodem v dospělosti to s mým spolužákem pak nedopadlo vůbec dobře. Nebylo to proto, že by dostal málo ran, že se málo dlouhých hodin naklečel, ale spíše naopak. Chtěl už žít bez řetězu, a jen co trochu povyrostl, na kolena jej rodiče už nikdy víc nedostali.

Dětem se na kolena pochopitelně nikdy příliš nechce. Dobrovolně se podřídit, sklonit, uznat vůdčí autoritu znamená připustit svou "omezenost", slabost, není to nic příjemného. V Bibli čteme Hospodinovo slovo z proroka Izajáše: Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřísáhne: "Jenom v Hospodinu - řekne o mně - je spravedlnost i moc." Můžeme to i my říci o našem vztahu k nebeském Otci? To, že se skláníme před ním v úctě, v pokoji víry a lásce? S vědomím, že platí prorokova slova: Přijdou k němu a budou se stydět všichni ti, kdo proti němu pláli vzdorem.

Na tyto otázky si musíme odpovědět každý sám, zda se skláníme před Bohem dobrovolně, nebo jen když jsme donuceni. Zda jdeme životem jen v bezbřehé svobodě.

Je stále živou otázkou, pro co rosteme, kam směřuje naše tvrdé čelo a náš pohled života. Slovo proroka Izajáše nás burcuje, abychom pouze v Hospodinu viděli Boha a střežili se všech model a pozemských bůžků, před kterými jinak my lidé všech věků různě poklekáme. Abychom dokázali, jak píše apoštol Pavel v listě Filipským, odložit naši lidskou slabost. Nenechali se ovládat naší ctižádostí a ani ješitností, a dokázali pokleknout před Kristem v radosti, že on je náš Pán i Bratr, který vzal na sebe podobu služebníka.

Ježíšův příjezd do Jeruzaléma, o kterém slyšíme tradičně na Květnou neděli, byl chvílí triumfu. Po staletí očekávaný Mesiáš vjížděl tehdy do svatého města v jásotu lidí, kteří se před ním skláněli, prostírali pláště i zelené ratolesti - mnozí jej vítali jako vítěze. Ježíš musel vynaložit mužnou sílu, zkrotit oslátko, které na takový náklad nebylo přivyklé. Především však musel Ježíš projevit velkou odvahu. Věděl, že ne všichni se budou chtít před ním sklonit. A navíc ti, co jej tehdy vítali s nadšením, jásali daleko víc sami před sebou, tedy před svou představou Mesiáše. Věřili ve spasitele, který zařídí vše hladce tak, aby bylo dobře na světě, aby vládla spravedlnost a spokojenost. Ti, co volali s nadšením "Hosanna", byli Ježíšem časem velmi zklamáni. Představa se rozplynula pod skutečností Kristova kříže. Náš lidský kříž není od Ježíšových časů nijak zřetelně umenšen, proč se tedy před ním sklánět, nač volat "Hosanna", může skeptika napadnout. To je lepší žít ve svobodě, utrhnout se a růst pro co...? Pro šibenici? To ne... Tak růst pro svého "vnitřního boha" se jménem spokojenost?

Ježíšův příjezd do Jeruzaléma je inspirací, abychom - na místo všemožných otázek a odpovědí - pocítili velikou radost, která přesahuje veškeré naše chápání. Abychom se zastavili a prožili chuť sklonit se, aby nás prostoupila podstata Boží lásky a našeho života. Bůh nás netrestá. Ježíš přišel na svět ne proto, aby svět soudil, ale aby nás zachránil. Prožitek záchrany a posily je tím, co nám letošní Velikonoce opět umožňují, i když prožíváme různá omezení. Boží slovo, Boží dotek nás smí vnitřně podepřít i v čase respirátorů a bezdotykových zón.

Vždy máme radost, když se jeden z nás rozhodne a také i dlouho připravuje na křest. Chce se sklonit a nechat se dotknout vody křtu, jež mu má představit skutečnost, že je i přes svou lidskou křehkost trvale očištěn a Bohem milován na věky věků.

Na kolenou pak vidíme člověka a nevíme pochopitelně vůbec, co jej vše v životě čeká. Jaké slavné i méně slavné okamžiky, jaké příjezdy a odjezdy jsou před ním. Ale radujeme se a přejeme mu, aby vedle radosti i tíže tohoto světa, vnímal také stálou přítomnost Božího království, před nímž se paradoxně necítíme být jako ta svázaná, poníženě klečící bytost, ale jako ti, kdo nacházejí radost a pokoj.

Radost a pokoj i Vám všem, sestry a bratří. Požehnané Velikonoce, Ježíš kdysi přijel na svátky do Jeruzaléma a stále přijíždí i k nám, chce vstoupit do našich srdcí. "Hosanna". Amen

První čtení: Izajáš 45, 21-25; Druhé čtení: Filipským 2, 5-11; Evangelium: Marek 11, 1-11