A prosím vás, nevíte, kde to je?
Myslím si, že docela jistě ve všech rodinách v těch obyčejných a běžných chvílích zní často věta, která je navýsost praktická a potřebná. Ta obvyklá věta je otázkou, v níž se dotyčný táže svých nejbližších v čase, kdy se mu nedaří něco najít. Zní: "Prosím vás, nevíte, kde to je?" Znáte to, většinou hledáme odložené klíče a další věci denní potřeby. A nejen děti, ale i dospělí mají mnohdy hledaný předmět sice přímo před očima, ale z nějakého záhadného důvodu jej nevidí.
Mně se už mnohokrát přihodilo, že jsem hledal kupříkladu cosi v ledničce a nebylo to tam a až po mé "zázračné" otázce: "Kde to je?" A následné pomoci mých nejbližších se najednou stalo kouzlo – hledaná potravina se mi "zjevila", nechápu, ale bylo to tak. Jako bych míval mlhu na očích. Je to zřejmě jistá nepozornost?
Člověk ztrácí orientaci i na malém prostoru asi tím, že nezdravě spěchá, chce mít vše snadno, hned a pak asi i zmatkuje, nevidí, domýšlí si. Tak si to alespoň vysvětluji. Nemohu tvrdit, že Marie z Magadly, byla zaslepená jen díky svým rychlým domněnkám, ale zpráva Janova evangelia o velikonočním ránu, nás rozhodně přivádí ke svědectví, z něhož na mnoha místech vystupuje o ní cosi obyčejně lidského, co známe jistě také i my všichni.
Když Marie z Magdaly přišla k hrobu, spatřila nejprve, jak je kámen odvalen. Z daného textu není jasné, zda také nahlédla do hrobu, zda jej pečlivě prohlédla a pak vyhodnotila, že je prázdný, nebo ji hned zachvátila velká panika a přemohla ji na první pohled logická domněnka: "Vzali Pána z hrobu." Na každý pád právě s touto myšlenkou běžela, jak známo za učedníky, konkrétně za Petrem a Janem, kteří na to hned běželi k hrobu.
Předpokládá se, že Jan byl o něco mladší, a proto byl u hrobu první. Petr poslední úsek cesty už jen došel, zřejmě pro svůj věk. Jan, možná s uctivosti, možná z jisté obavy nechal Petra vstoupit do hrobu jako první…
Vyslechli jsme si opět, moji milí, dále z evangelia podrobný popis toho, co Petr a Jan v hrobu společně viděli, kde byla plátna, kde byl svinutý šátek – jímž ovázali Ježíšovu hlavu. A především, jsme si vyslechli, že Petr a Jan uvěřili, i když do té doby nechápali, že podle Písma musí Ježíš vstát z mrtvých. Oba učedníci šli domů a vždy si říkám, co jim asi tehdy šlo hlavou a hlavně proč, proč nemluvili s Marií, která tam byla také a byla celá ubrečená. Proč jí nesdělili svou víru, to že se už ani ona nemusí bát?
Mám za to, a i když to v Písmu není zmíněno, že ji možná trochu i utěšovali, ale ono to tak je – člověk nejenže někdy nevidí, ale také někdy ani neslyší sebelepší lidská slova útěchy, víry a naděje. My lidé nehledě na pohlaví, věk, či vzdělání býváme zkrátka někdy jako slepí a hluší. Býváme uzavřeni ve svých představách, obavě a strachu. Někdy se nám ale dostane daru, že se nám podaří procitnout. V dnešním, velikonočním evangeliu je popisováno, jak Marie spatří anděly, ale nijak dalece to s ní nepohne. Marie pláče dál. Pak má před sebou domnění, že je u ní jen jakýsi zahradník, pláče a podezřívá jej, že to byl on, kdo Ježíšovo tělo kamsi schoval.
Dokud ji neosloví, cosi důvěrného, dokud si neuvědomí, že ten, kdo před ní stojí, je ten, kdo ji zná, kdo ji přijímá a kdo je pevnou součástí její duchovní rodiny, kde, jak rozpoznala, je Bůh a zároveň nebeský Otec zcela společný.
Jsem přesvědčen, že každý křesťan prožívá v životě, něco podobného jako kdysi Marie z Magdaly. Tedy ono prozření, kdy najednou díky víře vidíme život, svět i všechny lidi kolem v jiné perspektivě, nadhledu a který je pronikavě jasnozřivý.
Naše věčné hledání, tápání a nejistoty se na chvíli zastaví. Pokud ve své víře vidíme Krista před sebou, pokud vnímáme, že k nám osobně promlouvá – v těch chvílích se tiší veškerá naše bolest, zmatek a strach.
Jako křesťané jsme utěšeni radostí velikonočního rána, do kterého jsme se i my mohli probudit. Díky Bohu za to. Amen
První čtení z Písma: Skutky 10, 34-40 (+10, 41- 43)
Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dělo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se.
Druhé čtení: Koloským 3, 1-4
Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
Evangelium: Jan 20, 1-14 (+J 20, 15-18)
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?"