Aby životodárná síla obnovila znovu vše dobré v nás

Jistě můžeme říci, že s prvním májem je jaro v plném proudu. Tráva roste, a nejen naše ulice v Lipkách je krásně zelená. Příroda je jako baterie, která se přes zimu nabije a pak k nám odevšad proudí mocná energie.

U lidí to bohužel nefunguje tak jako v přírodě - obnovující síla se vždy na jaře nedere vpřed. Lidské tělo se neregeneruje stále dokola. A lidská duše? Pojedli jsme ze stromu poznání dobrého a zlého, jak vypráví prastarý biblický příběh. Poznáváme tedy i jakési "duchovní plus i mínus" my všichni. A je faktem, že jsme mnohdy jednostranně vyvedeni z rovnováhy života. Negativní síly, které velmi zjednodušeně řečeno v sobě rozpoutáváme, nás různě strhávají, poznamenávají nás a bohužel i naše okolí. Mnohdy si to nechceme připustit a v tom lepším případě v nás zlo vyvolává výčitky.

O výčitkách byla ve své podstatě všechna naše dnešní biblická čtení. Tedy to z knihy Zjevení bylo svým významem jen obrazem a doznáním loajality, kdy se všichni na nebi, na zemi i pod zemí sklánějí se před Beránkem Božím. Čtení ze Skutků apoštolských už nebylo tak jemné, neslo v sobě jasný lidský příběh, kdy Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. (Sk 9,1-2)

Farizej Saul, pozdější apoštol Pavel - nesl tedy v sobě nejprve velmi negativní náboj. Byl sice přesvědčen, že je nositelem vyšší spravedlnosti, dobra a pravdy (to je ostatně přesvědčení mnoha lidí, kteří jen maskují svou nejistotu pýchou a slabost silou, násilím). Saul pevně věřil, že činí naprosto správnou věc, chtěl zničit ty, kteří se ke Kristu hlásili, měl za to, že jsou nebezpeční, zavrženíhodní. Saul se cítil být pověřen Bohem i lidmi, vyžádal si u velekněze ten správný glejt. Stal se ale zázrak. Ten Saulův příběh popisuje velké světlo a tajemný hlas. Lidem střízlivě uvažujícím může toto čtení připomínat jakýsi pohádkový příběh, ale je naprosto jasným faktem že největší prokázaný autor Bible, apoštol Pavel, napsal podstatnou část Písma svatého a mocně ovlivnil křesťany všech dob. Saul - Pavel prožil cosi velkého, převratného, sám o tom ve svých listech psal, že nese v sobě výčitku, že původně pronásledoval církev. Ta výčitka jej přivedla až k tomu, že nakonec v (1K 15,10) napíše: "Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou."

Jiným slovy, sestry a bratři, to negativní od Saula a pozitivní od Pavla se proměnilo v životodárnou energii, poselství, která je stále velmi inspirativní.

Výčitky v sobě nesl i apoštol Petr, Ježíš se v dnešním evangeliu ptá celkem třikrát, zda jej má rád. Neoslovuje ho přezdívkou "Petře, Kéfas, Skálo", ale zcela úmyslně se vrací k jeho původnímu jménu: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Ptá se jej takto opakovaně, ne protože by měl tak Ježíš krátkou paměť, anebo že by Petrovu lásku potřeboval mít potvrzenou, ale kvůli Petrovi se ptá - Petr jej totiž zapřel ještě téhož večera, kdy Petr říkal, že život za Ježíše položí, ale dřív, než kohout zakokrhal, vše bylo jinak. Petr pak hořce zaplakal a podle všeho onu vnitřní výčitku měl stále v sobě. Po Ježíšově vzkříšení, šel lovit ryby, vrátil se k původnímu povolání. To nebyla nutně jen rezignace, ale dost možná vnitřní stud. Když na Tibiradském jezeře se s Ježíšem opět setkal, první věc byla, že se oblékl. Na lodi totiž svlečen. A pak nesmyslně skočil do vody, aby byl u Ježíše dřív? Někteří vykladači tohoto příběhu poukazují, že Šimon-Petr se chtěl naopak před Ježíšem jakoby skrýt. Zakrýt stud a výčitky je přirozená věc. Ty tři Ježíšovy otázky, byly starému Šimonovi položeny proto, aby to, co v něm zatuhlo, bylo posunuto a on se stal skutečnou skálou, Petrem. Aby i u něj to negativní, co se stalo, bylo propojeno láskou, a tak ona životodárná síla obnovila znovu vše dobré v něm.

Za chvíli, milé sestry a milí bratři, jedna z nás (Veronika) chystá se přijmout křest, aby to negativní a mínusové, co je i v jejím životě, bylo překryto Boží milostí. Křest je znamení očištění a posunutí od všech výčitek. Symbolicky bude "zalita" vodou, aby cítila, že je i ona probuzena k novému životu spolu s Kristem. Přejeme ti, Veroniko, ať spolu s námi nacházíš rovnováhu, mezi všemi póly života a vnímáš, že jsi Bohem milovaná, že se těšíš ze života a umíš milovat. Amen

První čtení: Skutky 9, 1-9; Druhé čtení: Zjevení 5, 11-14; Evangelium: Jan 21, 15-19