Boha zrcadlit v jeho dobrotě a lásce

Máte raději psa nebo raději dáte přednost kočce... Ta otázka je nesmyslná pro toho, kdo cítí, že má rád všechna zvířata a ve chvíli, kdy k jeho nohám přiběhne ve stejný okamžik pes i kočka, neví, koho má pohladit dříve.

Pro většinu lidí je, pokud se rozhodnou pořídit si do bytu domácího mazlíčka, ovšem hned jasné, zda to bude kočka nebo pes. Obojí najednou si pořídí málokdo. Bývá to zajímavé osobnostní rozlišení, že někdo upřednostní domů psa a někdo kočku. Pes i kočka mají odlišné podmínky a nároky, chovatel se musí jinak starat o psy a jinak se chovat ke kočkám. Pevné vedení potřebuje pes a kočka preferuje především své teritorium - prostor.

Je faktem že, člověk sám je v tomto ohledu jakýsi "kočkopes". My všichni potřebujeme někdy a v něčem pevné vedení a zároveň potřebujeme - my lidé - také i svobodu. V Izajáši čteme toto biblické přísné slovo: Toto praví Hospodin: "Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost."

To slovo nedává Božím dětem příliš prostoru ke svobodě. Je jasné a navádějící. Když čteme dále o dni odpočinku, může nám také připadat jako přísné. Ale čím jiným je nám den odpočinku, nežli znamení Boží lásky? Času a prostoru pro život. Člověku bylo řečeno: "V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z niž ji byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."Den odpočinku není jen identifikačním znamením Božího lidu, aby se odlišil od ostatních národů, už od počátku to bylo znamení Boží laskavé náruče.

Člověk je jen prachem země a zároveň je také Božím obrazem. Nejen tedy že tvoříme a honíme se každý den za lepším zítřkem - smíme také i spočinout v Bohu. Zrcadlit jeho den odpočinku jako lásku a pokoj. Jako křesťané jsme zváni v den odpočinku k Večeři Páně, abychom nabrali duchovní posily a prošli si vědomím víry, že jsme také pozváni k hostině, která přesahuje náš život i tento svět.

V tomto světle smíme nahlížet na celé evangelium. V textu Matoušova evangelia nás vždy trochu překvapí Ježíšova tvrdost. Nejprve si kananejské ženy vůbec nevšímá. I přes naléhavost, která obtěžuje, se učedníci obrací na Ježíše: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Je to přísně vyřčené slovo, ale nakonec k ní promluví, velmi odtažitě a mluví o psech. Ježíše vůbec nezajímá její zevnějšek (neříká ji nic takového, že je kočka), ani její slova. Co nakonec rozhodne, je její nastavení. To, co se skrývá uvnitř - tedy její víra.

Není bez zajímavosti, že kočka se v Písmu nevyskytuje. Jen v deuterokanonické knize Báruk je zmínka o kočkách, vlaštovkách a netopýrech. Ale jinak v Bibli kočku nenajdeme. Byť kočky chovali už dávní Egypťané. Pes je zmíněn v Bibli 28x a povětšinou v negativním smyslu. Psi se v Izraeli tehdy nijak zvlášť nechovali. Pobývali poblíž lidských sídel, ale byly to povětšinou polodivoké smečky. Pes byl vnímán jako kulticky nečisté zvíře a používal se jako přirovnání pro pohany.

Lidské nastavení ke zvířatům se v dějinách různě měnilo. Například i kočky byly v křesťanství vnímány někdy pozitivně. Existuje legenda o kočce v Betlémě, jak hlídala narozeného Ježíše a Marie jí hladila. V raném středověku byly kočky také pronásledované - Papež Řehoř IX. černé kočky prohlásil za ďábelská stvoření a byly likvidovány.

Dnes je kočka i pes vnímán zcela jinak než dříve. Je to člen domácnosti, člen rodiny, který je milován víc než soused od vedle. Mění se i nastavení Boha směrem k člověku? Boží zalíbení je stále platné. Bůh nabízí svůj obraz každé lidské bytosti. Každý člověk může Boha zrcadlit v jeho dobrotě a lásce. Náš nebeský Otec nám nabízí k tomu jasné vedení a dává nám i svobodu, prostor a čas. Každý den jsme zváni k Večeři Páně bez rozdílu. My všichni, jak jsme tu, smíme přijmout živé svědectví o Boží lásce. Náš Pán nás směřuje k sobě a dává se nám.