Bůh je trvalý

Co člověka vlastně nutí, aby za sebou nechal takovou nějakou stopu? Třeba různá grafitti, která nám "takzvaní umělci" potřebují zanechat např. na venkovní zdi kostela. I když jsou ve městě plochy, kde je povoleno "malovat", stejně lidé píší a malují ve městech na budovách, mostech nebo svá jména vytesávají někde v přírodě – na stromech, ve skalách.

Nemusíme být zrovna školení psychologové, abychom na otázku tohoto nutkání dokázali odpovědět. Všichni dobře víme, že to především způsobuje vědomí lidské pomíjivosti, které člověka různě inspiruje. Lidé totiž, ač si to často nechtějí přiznat, dobře ví o své vlastní konečnosti. Ve svém hlubokém podvědomí se proto snažíme pracovat s vizí života, v němž funguje obraz hořící svíce. Život, svíce nemůže zářit bezustání, všichni to tušíme. A jako kapající vosk z té svíce života, chceme my lidé tu a tam zanechat zde, alespoň nějaký otisk.

Lidé tuto myšlenku mají už od pradávna. Ve starozákonní knize Jób se hlavní hrdina ve své těžké životní situaci přímo děsí z představy, že by měl zemřít jako člověk zcela bezcenný, zbytečný. Proto také naprosto přirozeně chce, aby jeho slova nezanikla a praví:

"Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis, rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!" (Jb 19,23) Jób ovšem ale nechce nechat jen nějaký vzkaz lidem. Už od dob Mojžíšových se tesalo do kamene Desatero a později se také převzal zvyk z babylónského prostředí, že se do kamene tesali modlitby předkládané božstvu.

My jsme tento zvyk přenesli na hroby našich zesnulých, kde zapisujeme jejich jména a alespoň datum narození a úmrtí. Chceme tyto údaje mít na očích, ale v té původní myšlence nápisy na hrobech jsou vzkazem pro Hospodina, jako cosi trvalého, aby je měl pře očima také On.

Jób k přání vytesat věčnou modlitbu k Bohu přidává vyznání své víry: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí." (Jb 19,25-27) Ve své víře postava Jóba tedy nachází, co je pro něj nesmazatelné a je součástí jeho osobního vnímání. Tedy jistého duchovního nastavení, které si člověk do jisté míry sám formuje a zapisuje hluboko do svého nitra.

Saducejové, kteří byli důležitou postavou v dnešním čtení evangelia, byli vysoce postavení kněží, kteří nevěřili ve vzkříšení, anděly, opírali se o svůj rozum. Ti položili Ježíšovi velmi rafinovanou otázku a po jeho odpovědi nakonec, jak jsme slyšeli, neměli odvahu ptát se Ježíše dál. Co si odnesli zapsané ve svém nitru? Podle všeho to byla především obava, aby se "neshodili", chuť zachovat si tvář a důstojnost.

My ve svém nitru máme také jistě otázky a pocity. Co je ovšem v nás vepsáno především, jaké slovo bychom rádi pracně vytesali do kamene jako svou modlitbu a vyznání? Co po nás zde na tomto světě zbyde jako trvalé? Je to jen a pouze to, co je trvalé před Hospodinem, tedy to je vepsáno hluboce v našem nitru a Bůh to vidí a čte, ať chceme nebo ne?

On je Pánem všeho a všech živých i mrtvých. I když opustíme tento svět, Bůh nás nikdy neopustí.

Věřím, že v srdci, nitru každého člověka je životem tvořen zápis, na který se sice v tom velkém světě možná časem zapomene, ale Hospodin ta síla, která stojí za celým stvořeným světem, jej nesmaže a ba co víc, díky Kristu také chápu, že to co se nám třeba v životě nepovedlo, může být překryto Boží milostí, láskou. Amen

První čtení: Jób 19, 23-27a

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis, rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí.

Druhé čtení: 2. Tesalonickým 2, 1-5 (+2, 13-17)

Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás?

Evangelium: Lukáš 20, 27-40

K Ježíšovi přišli někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš nám ustanovil: >Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. < Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku." Ježíš jim řekl: "Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení. A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina >Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým<. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi." Někteří ze zákoníků na to řekli: "Mistře, dobře jsi odpověděl." A už se neodvážili položit mu jinou otázku.