Bůh se nás jemně dotýká
Také i u nás, v našem sboru kněze Ambrože, bývá zvykem, že se při vstupu do kostela pokřižujeme. Tedy ten zvyk není nijak vyžadován, jelikož naše církev je od podstaty svobodná, a tak nikoho ani nenapadne kritizovat, pokud člověk pokřižování učiní nebo ne.
Křižujeme se zde obvykle tím starším způsobem, který je praktikován ve východní církvích, a to zprava doleva. (V ŘKC tak činí, tím novějším způsobem ze 13. století zleva doprava, my se držíme starší tradice.) Tedy pokud to náhodou nevíte, nejprve spojíme tři prsty pravé ruky - palec, ukazovák a prostředník, které dokládají spojitost Boží Trojice. Dotkneme se čela, tedy oblasti naší mysli, poté se dotkneme hrudi - to znamená našeho nitra. Pak své tři prsty přeneseme na pravé rameno, a to rukou, kterou se i křižujeme a která je symbolem naší práce, snahy, síly. Naše ruka pak míří přes srdce na druhé rameno, tedy levé, na znamení, že veškeré naše úsilí by mělo být propojeno srdcem. O tomto prastarém křesťanském zvyku píše už Tertulián a už ve druhém století je spojen s veškerou všední činností křesťana, jako je např. rozsvěcení světla, chvíle při oblékání, při usínání, před jídlem a tak dále. Křižování je ve své podstatě nejen gesto, ale především malá modlitba... To když se pokřižujeme, připomínáme si náš křest a také směr životní cesty.
Když vstoupíme do chrámu a pokřižujeme se, můžeme tak vyjádřit nejen jakousi formálnost našeho nastavení, ale to že ve jménu Otce, který je na nebi, Syna, který sestoupil na zem a Ducha svatého, který vším proniká, chceme cítit naši danou přítomnost. Vnímáme vše kolem sebe trojrozměrně, ale milovat Boha smíme čtyřmi plnými způsoby srdcem, duší, silou a myslí. Ony nejsou nijak ostré hranice mezi těmito čtyřmi antropologickými charakteristikami. A také to přesně neladí ani s naším křižováním na čtyřech místech, pokud se dotýkáme našeho těla - srdce, duše, síla, mysl. Ona odpověď onoho zákoníka z dnešního evangelního čtení byla rozhodně plnohodnotná. Ten zákoník, který zkoušel Ježíše, navazoval ve své odpovědi na posvátný text zvaný Šema (Dt 6,-4-9), které každý věřící Žid měl povinnost recitovat dvakrát denně: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou..."
Ta odpověď nebyla jistě nijak překvapující. A už u rabbiho Hillea, který působil krátce ještě před Ježíšem, bychom našli shrnutí: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi". Dvojí přikázání lásky není překvapivé, tehdy za Ježíše už bylo známo, že máme milovat Boha a milovat člověka.
A překvapivá není ani otázka, kdo je můj bližní? Tu navýsost praktickou otázku řeší lidé všech věků. Ježíš na ni odpovídá tehdy poněkud překvapujícím příběhem o Milosrdném Samaritánovi a ve zkratce ukazuje, že bližní je ten, kdo trpí.
Křesťanství nás učí, ale ještě i něco víc překvapujícího, sestry a bratři, a to přiblížení skutečnosti možné víry, tedy cítění, že nás Bůh miluje. Tedy ne v tom smyslu, že by nás Bůh miloval tak, abychom se jako věřící, měli lépe než ostatní, a tudíž bychom nutně každý týden vyhráli ve Sportce a nikdy ani na okamžik nepoznali něco jako bolest života, ale ve víře smíme cítit, sestry a bratři, že se nás Bůh jemně dotýká a říká každému z nás trefně čtyři překvapivé slabiky: "Mi - lu - ji - tě."
Příběh Kristova kříže nám, sestry a bratři, Boží lásku dokládá. Lidská zloba nepochopení a touha po klidu přibila Ježíše na kříž, stačily tři hřeby, dva na ruce, jeden na nohy a čtvrtým byla přibita tabulka odkazující vinu "Ježíš Nazaretský, král židovský".
Bůh i přes lidskou nelásku, křehkost a hříšnost, miluje člověka, to vše nám předkládá evangelium. Nabízí tak v Kristu vědomí záchrany, která jde i mimo náš prostor a čas. Záchrany, co směřuje k věčnosti, dává nám naději a učí lásce k Bohu i člověku. Kéž se nás všech plně dotkne zvěst čtyř slabik "MI - LU - JI - TĚ". Amen
První čtení: Deuteronomium 30, 9-14; Druhé čtení: Koloským 1, 9-14 (+ 1, 1-8);
Evangelium: Lukáš 10, 25-33 (+10, 34-37)