Bůh vyžaduje naši autentičnost
Filmový a divadelní režisér Vladimír Morávek, kdysi řekl o divadle: "Divadlo je zvláštní dům, dům bez oken, v němž je někdy cítit Bůh, i když se o něm třeba ani nemluví. V našem sboru Kněze Ambrože máme několik oken, o Bohu tu mluvíme často. A jak moc jej cítíme? Jak je pro nás náročné soustředit se a sklonit v opravdové úctě před naším Pánem? To zůstává pokaždé vždy znova a znova pro nás otevřenou otázkou...
Vladimír Morávek je režisér, který je pověstný svou náročností na své herce. Jeho zarputilost (mnohdy podle všeho přemrštěná) dovedla brněnské herce Divadla Husy na provázku před pěti lety ke stávce a vyslovené touze, aby on z divadla odešel a byl trochu klid. Chtěl po herečkách a hercích oddanost k divadlu naprosto maximální a dával jim různé, třeba i nesmyslné úkoly. Kupříkladu chtěl po jednom hereckém kolegovi, aby mu sehnal osobní telefonní číslo na Dalajlámu, aby dotyčný herec prokázal své nasazení a chuť se plně své profesi obětovat.
Jak vnímáme začátek postního období? Přichází čas, kdy si intenzivněji budeme moci připomínat Boží nárok na nás a zároveň skutečnost naší důvěry, že Hospodin není tyranský režisér, co s námi pohybuje dle svého uměleckého vidění. Nebeský Otec není tím, koho musíme jen a jen slepě poslouchat, abychom v závěru měsíce dostali výplatu - jakýsi náš mizerný herecký plat.
Náš Pán však od nás vyžaduje naprostou "autentičnost" ve vztahu k němu, a tedy i k celému našemu světu.
Řecké slovo "hypokrités" překládáme do češtiny jako pokrytec. V řeckém světě, ale totéž slovo tehdy znamenalo také označení pro divadelního herce. Tedy člověka, který vždy na prvním místě ve svém projevu přemýšlí, jak zapůsobí na veřejnost. Pečlivě vše promýšlí, učí se, jak jeho gesto, či slovo může dobře působit v prostoru divadla. Herec si nasazoval masku, aby lépe mohl "ovládat dav", aby byl "větší užitek" z toho, co na jevišti činí, aby diváci vše lépe pochopili a samozřejmě, aby byl i větší potlesk a sláva.
Ježíšova výtka směrem ke zbožným hercům, pokrytcům, byla směřována v Matoušově podání zjevně proti farizeům a znalcům Zákona. Když ale čteme evangelium dnes, daleko víc ta výtka směřuje přímo na nás. Každé křesťanské obci hrozí jisté "herectví".
Tvoříme společenství, nemůžeme se modlit jen a jen ve svém pokojíku, ale potřebujeme se i vidět a slyšet. A stejně tak, když prokazujeme dobrodiní, můžeme jej jistě dělat jen skrytě, abychom nevěděli, co činí naše pravice, či levice, jak nám říká Ježíš. Na druhou stranu ale, nikoho svou skrytou dobrotivostí nemůžeme k příliš inspirovat k dobrým skutkům.
Jsme společenství, neseme tedy odpovědnost jeden za druhého. Dáváme svým životem chtě nechtě vzor druhým a sami také nutně potřebujeme dobré příklady. Jenže pro člověka bývá příjemnější hledat pro sebe vždy tu lehčí cestu. Být pokrytcem, tedy tím, kdo používá své masky a zkratky, to je zkrátka snazší, než před Bohem hrát "otevřeně".
Kde je náš poklad, kde je naše srdce? V životě pochybujeme o mnohém, ale dobře tušíme o své vlastní cenně. Přirozeně chceme, aby byla větší. Právě proto si ukládáme své poklady do vyzkoušených masek. Ty můžeme snadno vytáhnout a hrát s nimi. Zvyšovat svou cenu před lidmi se učíme celý svůj život a jsou mezi námi lidmi mistři, kteří dovedně ovládají dav, co se za nimi hrne a poslouchá na slovo.
Před Hospodinem máme však - my lidé - srdce odkryté, bez jakékoli masky, či závoje. Přicházíme sem do kostela, abychom si znovu připomněli a osobně i prožili naši otevřenost a chuť ukládat svůj poklad srdce přímo u Boha.
V tomto zvláštním domě smíme opět díky své víře cítit a vnímat Boží přítomnost, co nás obohacuje milostí. Skláníme se před naším Pánem v bázni, prosíme o jeho očištění od všech našich hereckých masek. Smíme přijmout čas postu jako výzvu a inspiraci. Amen
Jeremjáš 17, 5-10; 2. Korintským 5, 20b - 6, 2; Matouš 6, 16-21