Cesta víry prolamuje ticho

Po přečtení dnešního evangelia jsem si vzpomněl na takovou docela nepříjemnou chvíli svého života. Bydleli jsme na faře v Českém Dubu, ve slepé ulici, taková klidná část města pod Ještědem. Bylo léto, všední den kolem poledne a byl jsem doma sám. Měl jsem otevřená okna a najednou, do ticha naší čtvrti Na Žižkově zní čísi úpěnlivé volání o pomoc. Vyběhnu tedy rychle ven a běžím směrem, odkud si myslím, že zní volání. Zastavím se na vršku spojnice dvou ulic a vidím jen jakéhosi poutníka, který také jenom stojí a nerozhodně se otáčí do všech směrů tak jako já. "Odkud to zní?" Ptá se mě hned.

Oba slyšíme jakýsi mužský hlas, nářek. Zvuk se ale tříští do nepříjemné ozvěny a my s tím dotyčným na ulici vůbec netušíme, z kterého domu se ozývá ta úpěnlivá prosba o pomoc. A náhle vše skončí, je ticho, jako když utne. Podíváme se na sebe s tím náhodným poutníkem a vůbec nevíme, co máme dělat. "Zavoláme policii," navrhuji. "A co jim řekneme, nic nevíme," odpoví on. Stojíme pak tedy na ulici a po chvíli ticha můj kolega rezignovaně rozhodí rukama a pronese: "Já už teda asi půjdu." Vydržel jsem tehdy stát sám na ulici ještě pár minut, ale jen občas přejelo kolem mě auto a jinak bylo ticho. Nic se nedělo.

Nikdy jsem se nedozvěděl a už se nikdy ani nedozvím, kdo tehdy potřeboval pomoci. Ten pocit bezmoci si ovšem pamatovat budu stále.

Bezpochyby jste se i vy, moji milí, ocitli v podobně bezvýchodné situaci, kdy člověku nezbývá opravdu nic jiného, než aby se modlil. Všechny rozlišovací síly a lidské schopnosti, nejsou v těch okamžicích v popředí a člověk se cítí naprosto bezmocný.

Ovšem ani modlitba, nemůže okamžitě vše změnit a zaplnit radostí a pokojem. Někdy také i v našich modlitbách narážíme na veliké ticho. Víme, že Bůh není automat na naše přání, a přesto však nás jeho ticho mnohdy překvapí a mrzí.

Když Bůh mlčí, neznamená to ovšem, jak poznáváme, nutně jen nezájem či jeho pohrdání člověkem. To nám ostatně ukazuje i Ježíšův příběh s Kananejskou ženou. Ta žena byla z Izraelského pohledu pohankou, nebo jinak řečeno, neměla nic společného s Božím lidem. Proto i nutně v tom příběhu evangelia překvapí, že Ježíše ona zná a že jej oslovuje naprosto úžasně a správně "Pane, Synu Davidův," a navíc stále doufá, že to její volání má smysl a že ji Ježíš skutečně může pomoci.

Ježíš se zde ovšem projevil zdánlivě jako velký tvrďák. Vůbec si jí nevšímá, jak jsme zaznamenali, nejprve ji neodpoví ani slovo. A my vlastně vůbec nevíme proč. Vlastně Ježíše takto ani neznáme. Ano při jeho vjezdu do Jeruzaléma si udělá z provazů bič a vyžene směnárníky a prodavače z chrámu, také dlouho otálí s odpovědí, co má dělat rozzuřený zástup s cizoložnou ženou, ale v tom dnešním příběhu s Kananeankou je vlastně vše ještě mnohem tvrdší. Několikrát ji nekompromisně odmítne.

Učedníci jsou mnohem přátelštější než on, zastávají se jí, i když ono pravdou také může být, že je ženin křik obtěžuje a oni chtějí mít klid. "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského," odpovídá Ježíš stroze svým učedníkům a tato fráze nám může oprávněně vyznít jako značně odtažitá. A Ježíšova další věta, kdy nakonec odpovídá i té ženě na prosbu o pomoc, zní ještě hůř – "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." To slovo zní z dnešního pohledu pyšně a celé je to i nepatřičně vyhraněné. Ježíš ovšem není žádný dnešní ani včerejší politik, či veřejně známá osobnost. Ježíš zde vystupuje jako Spasitel, Kristus, který svým mlčením i zdánlivou tvrdostí, chce připravit půdu pro záchranu. Ta nemocná dívenka se díky víře své matky uzdraví, jak nám líčí příběh evangelia. A jak jsme léčeni tichem a vědomím své omezené síly my?

Pokora nás vede k tomu, aby naše víra rostla. A my všichni velmi potřebujeme, sestry a bratři, aby naše víra byla velká. Jistěže rádi přeměřujeme svět, nasloucháme mu a rádi pomáháme lidem kolem sebe, pokud to jde. Nemáme rádi ticho, potřebujeme jasné odpovědi na vše, co se děje kolem nás. Je však i na nás, abychom se nedali odradit, když není vše krásně a přehledně poskládáno na talíři života. Cesta víry prolamuje ticho a učí pokoře. Kéž jsme, sestry a bratři, i přes naše drobné prohry a nesnáze stále vnímaví k hlasu víry i ve chvílích ticha. Bůh Vám žehnej. Amen

První čtení z Písma: Izajáš 56, 1.6-7

Toto praví Hospodin: "Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost. Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: "Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy."

Druhé čtení z Písma: Římanům 11, 1-2a.29-32

Chci říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.

Evangelium: Matouš 15, 21-28

Ježíš odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.