Chvíle, kdy se nás dotkne víno z kalichu

Položím vám zdánlivě dětinskou otázku. Na co se dnes nejvíc těšíte? Nejsme přeci už malými dětmi a dnes nejsou Vánoce - je neděle 16. ledna a povětšinou nás zřejmě nic výrazného ani nečeká. Přesto ovšem ona otázka - na co se těšíš? - ta otázka do našeho života zcela přirozeně patří. My samotní si ji vnitřně pokládáme...

Máme ve svém podvědomí nastavená různorodá očekávání. Každý den se těšíme na drobnosti jako třeba, že si ráno k snídani uvaříme oblíbený nápoj do oblíbeného hrníčku. Těšíme se, že přes den najdeme chvíli na činnost, kterou máme rádi, anebo se naopak těšíme, až večer dáme nohy na chvíli nahoru, nadechneme se a odpočineme si.

Je v nás celá řada malých očekávání, která když se nenaplní, tak si sice nerveme vlasy a nikterak nenaříkáme, ale jemně nás zamrzí, když se nestanou. Naopak "jemně" nás potěší, když jde vše podle vnitřního plánu.

Kdybychom šli dnes někomu na svatbu, očekávali bychom jistě příjemný den, těšili bychom se na dobré jídlo, pití, zpěv a společnost plnou úsměvů a dobrých přání pro nevěstu a ženicha a celý svět. "Už nemají víno," J 2,3b říká Ježíšovi jeho matka, když se ocitnou na svatbě, na níž byli pozváni. Ta informace, kterou jsme četli, v dnešním evangeliu v sobě nese nepříjemnost, potíž. Povětšinou každý, kdo ten příběh zná, už od začátku vyprávění se soustředí na jeho spokojený konec, ale ono to vyprávění má mnoho nejednoznačných vrstev.

Evangelista Jan píše mnohé jen v náznacích. Omezuje se na to nejnutnější a nevíme, co to bylo za svatbu, proč Ježíš udělal počátek svých znamení právě zde, a ne na nějakém, řekněme, důstojnějším místě a ve vhodnější situaci... Později budou o něm říkat jeho nepřátelé, že je milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků. (Mt 11,19)

Ten příběh o svatbě přináší celou řadu otázek. Proč se na něj jeho matka obrátila? Věřila v jeho moc? V závěru vyprávění je překvapivě naznačeno, že nepatřila mezi učedníky a ty, kteří v Ježíše uvěřili. Evangelista Jan také zřejmě zcela úmyslně vynechává její jméno a ve svém evangeliu jí dává místo až později, až u Ježíšova kříže. Do té doby stála tak trochu podivně mimo. Sice se na svatbě jeví jako pokorná a pozorná osobnost, která sehraje důležitou roli, ale Ježíš ji rozhodně, ne jen tak náhodou nejprve jakoby hrubě odmítne: "Co to ode mne žádáš! (ženo) Ještě nepřišla má hodina." J 2,4

Mnozí vykladači poukazují na to, že postava Ježíšovy matky zde symbolicky představovala Izrael - svět, který Ježíšovi vlastně ne zcela rozuměl, který vyžadoval zázraky a znamení. Šest kamenných nádob (500-700 litrů), které byly určeny pro židovské očišťování, byly na Ježíšův příkaz naplněny vodou. A přišlo nové, kvalitní víno. Ne koupel a formální očištění, ne to staré obyčejné víno. V Ježíšovi přichází nové víno. Ježíš tak nahrazuje v evangeliu Jana Křtitele, o kterém Jan píše v předešlé kapitole, a po svatbě v Káni galilejské, opět ne náhodou Ježíš zamíří do Jeruzaléma vyčistit chrám od prodavačů a směnárníků.

Starý Izrael, z něhož Ježíš vyšel, představuje matka Ježíše. Ta ale ovšem může představovat také i dnešní církev, která je matkou všech Kristových učedníků, která sice sleduje, kde co je, kde co chybí, ale zároveň v ní může přebývat i jistá formálnost a důraz na světskou pohodu - touhu po status quo.

Ježíš připravil pro všechny svatebčany dostatek kvalitního vína. A je otázkou, zda cítíme, že i my jsme s Ježíšem na svatbě v tom duchovním rozměru. Fyzicky s ním na svatbě nejsme. Věříme ale, že jednou s ním budeme v plnosti večeřet? A těšíme se na večeři, kterou nám on přichystal? Na chvíli, kdy se nás dotkne víno z kalichu. To víno samo o sobě nebývá nijak výjimečné a hostie po světské stránce ani nemá nijak výraznou chuť. Co nám tedy předkládá tato chvíle? Co nám přináší po duchovní stránce?

Nejsme tak docela malými dětmi, které se těší na Ježíška, ale jsme Božími dětmi, které se mohou těšit, ani ne tak z křiklavých zázraků, ale ze života, v němž chápeme, že jsme naším Pánem zahrnuti do radosti. Radosti a síly, co přesahuje naše vnímání a chápání. Díky Bohu za to. Amen

Izajáš 62, 1-5; 1. Korintským 12, 1-7; Jan 2, 1-11