Rozhovor pro časopis MOSTY z 1. 12. 2020, ERIKA OUBRECHTOVÁ

PAVEL PECHANEC, narozen 1971 v Havířově, vyrůstal v Litomyšli. Po základní škole vystudoval Střední polygrafickou školu, obor Tiskař. Absolvoval kazatelský kurz a v roce 1999 Husitskou teologickou fakultu v Praze. Působil jako kazatel v České Třebové, v roce 1993 přijal jáhenské svěcení. Poté byl ustanoven v NO Český Dub, také administrátorem v Bakově nad Jizerou a Mnichově Hradišti. Kněžské svěcení přijal v roce 1999. Nyní administruje NO Frýdlant, v roce 2013 byl zvolen biskupem Královéhradecké diecéze. Je ženatý, má dvě dcery, miluje knihy a plavání, rád sleduje klubové filmy, zabývá se enneagramem a doprovázením. Je podepsán pod knihami Všechno má svůj čas, Nový žaltář a Pohyby duše.

Kterých žijících osobností si vážíš?

Asi to bude znít trochu jako fráze, ale ono je faktem, že si moc vážím všech lidí, se kterými můžu být v živém kontaktu. Vyrůstal jsem na samotě u lesa, sestry odešly ráno do školy a já býval sám. Naučil jsem se být sám, ale také si moc cením, když se můžu s někým setkat tváří v tvář. Vážím si "obyčejného" setkání s člověkem. A koho si vážím z těch slavných jmen? Napadá mě třeba zpěvák Bono ze skupiny U2, který je pozoruhodnou duchovní osobností pro své texty i činy. A z českých jmen například salesián Láďa Heryán, se kterým je mi vždy moc dobře a můžeme třeba i jen mlčet.

Začínáš své druhé sedmileté období coby biskup. Co tě k tomu tehdy vedlo?

Když jsem před sedmi lety na možnost kandidatury na službu biskupa kývl, samozřejmě jsem zcela netušil, jak velkou změnu života mi přinese moje rozhodnutí. Cítil jsem velkou odpovědnost a svým způsobem i povinnost přijmout další výzvu života. Naše dcery už byly větší, od manželky jsem cítil podporu pro setrvání v Českém Dubě i pro variantu změny. Vlastně jsem se na nic vnějšího nemohl vymluvit, proč kandidaturu nepřijmout. A v čase volby se mi dostalo od Pána daru jistého ujištění a klidu.

Co se ti za sedm let povedlo?

Povedlo se mi to, že jsem vytrval. Musel jsem ustát velmi nepříjemné období, kdy jsme byli nuceni z mnoha důvodů velmi zeštíhlit počty našich duchovních. A navíc situace tehdy byla celkově nová nejen pro mě, ale i pro církev. V roce 2013 s mým příchodem do Hradce začal také platit zákon o tzv. církevních restitucích - finančních prostředcích, které mají zabezpečit chod církve pro budoucnost. Naše církev nikdy neměla peníze, navíc nyní každá diecéze zvlášť hledá způsob a cestu, jak se naučit hospodařit. Jenže církev nemůže být příliš bohatá, nemůže sloužit dvěma pánům - Bohu a majetku. Vždy tedy tu bude jisté napětí. Z čeho se těším? Především, že se nám v diecézi podařilo prožít s kolegy, sestrami a bratřími, celou řadu výtečných setkání v mnoha obměnách, kdy jsme mohli vnímat radost víry i přátelského setkání.

Letošní volba měla být v květnu, nakonec však byla až na konci léta. Neuváděl tě ten mezičas do určité nervozity?

Naopak. Bylo to překvapivě moc dobré. Získal jsem odstup, prostor přemýšlet a díky oddálení i větší nadhled. V uplynulém roce se mě tu a tam někdo ptal, zda budu opět kandidovat, a tak jsem měl za to, že je potřeba se ke kandidatuře na další období jasně a brzy přihlásit. Učinil jsem tak tomu na jednom setkání už v září. V květnu jsem chtěl dostat od diecéze jakési vysvědčení a snad i další impuls. Nyní se té myšlence lehce usmívám. Bylo to nakonec pro mě svým způsobem požehnáním, že se volba oddálila. A nejistota? Ta je základním kamenem našich životů. Vždy to tak bylo. Nejistota je potřebná a nutná, vede nás k pokoře. Nebýt nikdy příliš spokojený sám se sebou, ale nacházet jistotu v Pánu, je nutností pro každý nový den.

Jak si představuješ diecézi za dalších sedm let?

Úřad diecéze, stejně tak i náboženské obce, vnímám jako prostředí, kde se lidé rádi schází. Jak často a rád zdůrazňoval bratr profesor Kučera: "Naše církev vznikla nejen z odporu vůči Římu, všem hierarchickým autoritám a také z touhy po opravdově přátelských vztazích." Očekávání dobrých vztahů je v nás zakódováno spolu se snahou o demokracii a svobodu. Přátelské prostředí je tam, kde se lidé umí povzbudit i napomenout a je tam, kde jsou si lidé vzájemnou inspirací. Diecéze je tu proto, aby se faráři necítili být jako "osamocený kůl v plotě" a všechny naše sestry a bratři v náboženských obcí vnímali jistou propojenost s celkem církve. Proto jsme například náš diecézní časopis nazvali "Mosty", chceme tím vyjádřit naši lidskou i duchovní propojenost.

Byly v posledních letech chvíle, kdy jsi chtěl se svou prací skončit?

Určitě, to je normální. Ono je také i faktem, že často býváme služebníky svých vlastních představ a pocitů. To pak i přirozeně hledáme sílu sami v sobě. Jenže když ji hledáme jen v sobě, tak sílu nutně ztrácíme. Pokud poodstoupíme a čerpáme
od Pána, můžeme být posíleni k velké vytrvalosti.

Úřad diecéze se za tvého působení hodně změnil.

Stále usilujeme o to, abychom byli dobrým "servisem" pro naše náboženské obce a naše duchovní. Pořádáme setkání na různých úrovních pro hledání potřebné inspirace. Proběhly u nás proto i různé úpravy, abychom se mohli lépe scházet a aby na diecézi bylo útulněji. Myslím, že někdy záleží i na detailech. Například když jsme vybírali nové židle do zasedací síně, dlouho jsem se rozmýšlel které. Je to možná úsměvné, ale prostředí, kde se lidé rádi vidí a setkávají, nutně potřebuje i jistou péči. Vytvářet přátelské prostředí vnímám jako velmi důležitý úkol.

Napsal jsi knížku "Pohyby duše", mohl bys nám ji přiblížit?

Publikace je zamýšlena jako podpůrný text pro devět zastavení - meditací. Zabývá se enneagramem, který předkládá 9 naučených vzorců chování člověka a cestu k rovnováze. V "Pohybech duše" tyto vzorce přirovnávám k biblickým postavám a s pomocí ignaciánského rozjímáním nad Písmem hledáme cestu k lepšímu porozumění, odstupu vůči sobě a přiblížení se k ostatním v porozumění a lásce.

V Hradci Králové vedeš křesťanské meditace. Co to vlastně je?

Je to jeden z možných duchovních podnětů pro křesťana a je to ve své podstatě druh kontemplativní modlitby. Ona vlastně každá modlitba směřuje člověka, aby si uvědomila prožil Boží blízkost. Meditace nás tomu učí jiným způsobem a intenzitou. Někdy se setkáváme s názorem, že se jedná o jakési ezoterické snažení, že meditace do křesťanství nepatří, ale to je omyl. Už pouštní otcové ve 3. století hledali cestu k Bohu v soustředění a jednoduchosti. Ve 20. století křesťanskou meditaci propagoval benediktinský mnich John Main. Z evangelia víme, že Ježíš byl rád s lidmi, ale také rád chodil na pustá místa, aby se tam modlil. Své učedníky naučil modlitbu Otčenáš a také to, že mají vejít do svého pokojíku a nemyslet si, že budou vyslyšeni pro množství slov.

Jak se má meditovat?

Doporučuje se být v tichosti minimálně dvacet minut každé ráno a každý večer. Při meditaci používáme vlastně jen jedno jediné slovo, voláme aramejsky Ma-ra-na-tha (Pane přijď) - stále dokola. A proč? Protože je nám zapotřebí na chvíli přestat myslet na starosti, tíži dne a upnout se k tomu, co je podstatou života. Vytvořit vnitřní prostor pro našeho Pána. Je to vlastně velmi jednoduché. Sednout si, snažit se udržet rovná záda a volat jedno slovo. Samozřejmě, myšlenky během meditace přicházejí, důležité je hned se vrátit k soustředění. Jsme západní lidé, pořád se něčím zaměstnáváme, ženeme se za výkonem a akcí. Nedopřáváme si ticho a klid.

S touto praxí jsi začal už předtím, než jsi se stal biskupem?

To ne. Trvalo mi roky, než jsem meditaci přijal za svou. Před pěti lety jsem proto i pozval na synodu bratra faráře Vláďu Volrába a byl to pro mě další výrazný impuls. Pevné rozhodnutí založit v Hradci Králové také meditační skupinu přišlo teprve před rokem, a pro koronavirová opatření od jara každé úterý zvu na malou meditaci také i prostřednictvím internetu online.

Proč bys meditaci doporučoval?

Všichni potřebujeme prožívat vědomí Boží blízkosti. Proto se modlíme. A ve zdánlivé jednoduchosti meditace je velká síla. Já se v té chvíli učím odevzdávat vše Bohu, tak aby lidská sebestřednost ustoupila do pozadí. V tichu nacházím ukotvení v Kristu.

Jaké máš oblíbené části Písma?

Ze Starého zákona Žalmy, to je jisté. Jsem moc rád, že se mi podařilo letos sestavit a vydat Nový žaltář. I když nejprve mi byl bližší překlad ekumenický, nakonec jsem musel použít překlad z Bible 21. A je to pro mě velké obohacení. V důvěrně známém překladu jsem žalmy ovládal téměř nazpaměť. Ale mělo by to být obráceně. Žalmy mají ovládat mne. Nejde o paměť, ale o přesah. Doufám, že žaltář obohatí i ostatní a nový překlad přijmou.

Máš velkou podporu rodiny. Bylo tomu tak vždy?

S Janou spolu chodíme už od roku 1987. Moje Jana mne doprovází životem, také životem víry. Výrazně mi pomáhala ve všech aktivitách v NO v Českém Dubě, kde jsem byl farářem. Jsme pár. Vždy jsme měli i podobné koníčky, hráli jsme třeba spolu ochotnické i loutkové divadlo nebo divadlo se školními dětmi. Vyhráli jsme několik divadelních cen a bylo to úžasné období. Podpora od Jany byla ve všech vrstvách života vždy velká. Holky jsme vedli k vzájemné podpoře i víře. Vím, že se máme moc rádi. A i když jsou už velké, a ne ve všem se mnou souzní, vím že stojí na mé straně.

Tvoje sestra je farářka, maminka je členka rady starších. Jste tradiční farářská rodina?

Ne. V Litomyšli jsem chodil kolem husitské fary cestou do tiskárny, kde jsem pracoval. Jednou jsem tam zazvonil a sestra farářka Věra Bělohradská mne pozvala v neděli na bohoslužbu. Před tím jsem se rozhodl obejít všechny církve, co jsme v Litomyšli měli, a začal jsem právě touto. Cestou od husitů jsem měl vnuknutí: "Hledáš dokonalou církev nebo dokonalost Boží? Pokud hledáš dokonalou církev, tak to budeš hledat ještě dlouho. Zůstaň tam, kde jsi." Věřím, že naše církev mi byla dána. Potom jsem přivedl do církve Janu, sestru Katku, maminku...

V Českém Dubě jsi sloužil dlouhou řadu let. A jak se Vám žije v Hradci?

V Dubu jsme měli opravdu hluboké kořeny. Neuměl jsem si představit, že se odtamtud odstěhuji. A když jsme se přestěhovali, tak jsem si uvědomil, že člověk si nosí domov ve svém srdci. Voskovec říkával: "Já jsem doma tam, kde si pověsím klobouk," já to také přijal. Tady v Hradci s Janou už máme milou síť lidí. Nemáme zahrádku, a tak chodíme na procházky, v létě se koupat do zdejších jezer. Loni jsem si pochroumal kotník, tak jsem si koupil paddleboard. Jana si na břehu čte a já se "procházím po vodě". Někdy si čteme spolu, navzájem si předčítáme úplně obyčejné romány, příběhy. Hradec je město přátelské lidem, nejsou tu vysoké domy, ale široké ulice, prostor pro člověka. Člověk, který přijde sem do Ambrože může být mile potěšen. Bohatství se tu skrývá v prožitku. Sbor je jednoduchý, čistý, je stavěn jako příď velké zaoceánské lodi.

Lodi, která nás dopraví do přístavu?

Ano, všichni jednou doplujeme do přístavu Boží náruče. Ten přístav bude asi jiný, než jak si představujeme a očekáváme, ale je to jistota našich životů.

Jak vidíš CČSH v budoucnu?

Říkáme o sobě, že jsme jedna rodina, že jsme sestry a bratři. Jenže i v rodině bývá různé napětí, například když přijde dědictví. Dědictví nebo restituce. V církvi bychom měli opravdu pečovat o přátelské vztahy. Přátelé musí zvládat těžké chvíle, ale i překlenout špatný nebo jiný názor svého přítele. Dobrota, věrnost a laskavost nás má propojovat. Pokud budeme vydávat toto ovoce, tak se o nás nebojím.