Člověk stále někam chvátá

O vinném kmenu se psalo už bezpočtukrát, a přesto je jisté, že toto Kristovo označení je tak obsáhlé, že nikdy nebude docela vyčerpané. To jednodušší bude dotknout se na jeden nádech dna nejhlubšího oceánu, než jedním slovem vyjádřit šíři Boží milosti. Ostatně už také i Ježíš, slovy Janova evangelia se snažil přiblížit svou podstatu mnoha obrazy a příměry: Já jsem ten chléb živý. (J 6,51) Já jsem světlo světa. (J 8,12) Já jsem dveře. (J 10,9) Já jsem dobrý pastýř. (J 10,14) Já jsem vzkříšení a život. (J 11,25) Já jsem ta cesta, pravda i život. (J 15,16) Ježíšovo přiblížení: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař (J 15,1) se jeví jako další doplnění. Každé vyjádření má svůj hluboký smysl sám o sobě.

Dnes mě napadlo, že Kristus je také i milostiplný "semafor". Nedávno se mi stala taková drobná příhoda. Šel jsem městem a málem jsem přešel po přechodu na červenou. Právě žádné auto nejelo, a tak jsem světla jaksi nevnímal, udělal krok na vozovku a až potom se vrátil zpátky na chodník, abych čekal na zelenou. Jenže, jak to asi také znáte, člověk stále někam chvátá a nerad čeká. Pokud už jsem v čekárně - třeba u lékaře, vždy mívám s sebou alespoň něco ke čtení. Jen trpně čekat, se mi nikdy příliš nechce. Stejné to bývá na přechodu, když nic nejede.

Od jisté doby to ale beru jako svůj vnitřní protiúkol. Jako výzvu, abych se zastavil a svou domnělou rychlost nepovažoval za hlavní náplň dne. Člověk sice může mít radost, že ušetří pár vteřin, když přeběhne rychle po přechodu, ale podstatnější spíše bude, k čemu a jak těch pár okamžiků bude využito. Zastavit se v ruchu dne může docela jistě přinést věští požehnání než věčný spěch.

Ostatně, také sám Ježíš, když vysvětloval učedníkům, že je pravý vinný kmen a bylo tomu tak ve velmi zvláštním okamžiku. Ve verši předcházejícím zcela jasně říká těm svým: "Vstaňte, pojďme odtud!" (Jan 14,31b) Z textu, ale vyplývá, že učedníci překvapivě neposlechli, zůstali na místě. Čas se sice neúprosně krátil a Ježíš už chtěl jít vstříc blížícímu se zatčení, ale rozhodl se dál trpělivě vysvětlovat kým je. Jeho služba lásky byla přednější než lidská netrpělivost. Plně chápal v daný okamžik, že je potřeba pomoci zaraženým učedníkům, kteří vůbec nerozuměli jeho slovům o odchodu: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím - a přijdu k vám..." (J 14,27-28a)

Kristus zkrátka není přísný velící důstojník ani neosobní semafor, který otupěle přikazuje, kdy se poutník může vydat na cestu a kdy musí dle pravidel stát. Ukazuje nám cestu, on sám je tou cestou. Stále nás také provází jeho láska a veliká trpělivost. Smíme se jej přidržet, a ba co víc, smíme z něj růst. To znamená, že máme zůstat v jeho lásce - při kmeni, který dává sílu všem svým ratolestem a jejich ovoci.

Jaké je naše ovoce života a kam stále chvátáme? Přiznávám, že mívám mnohdy pocit nedostatku času. Jakoby mi v hlavě stále svítila "zelená", co mě směřuje k netrpělivosti a vědomí toho, že jsem během dne mnohé ze svých plánů nestihl. Když se však zastavím s Kristem, uvědomuji si znova a znova, že ovoce života nenáleží jen mému, nebo soudu druhých lidí, ale Pánu.

Kristus je pravý vinný kmen i milostiplný semafor. Smíme být na něj napojeni v očekávání, že nám bude silou pro každý náš krok. I chvíle našeho nerozhodného tápání, různých přešlapů, vnitřní slepoty a nedomyšleností, On přesahuje svou milostí. Svítí nám na cestu a je niternou výživou, pro celou naši životní pouť.