Domov u Boha, kde se nic nemění

Ano, předpokládám, že mi dáte za pravdu - pokud jste se někdy stěhovali, je to činnost spojená vždy se značným fyzickým a také i duševním úsilím. Stěhování... Když už všechny věci, nábytek a zařízení je naloženo na stěhovací vůz a člověk se naposledy vrátí do vyklizeného bytu, kromě překvapivé akustiky - vše se tu zde tak nezvykle rozléhá, a kromě různých šrámů na zdech, které nebyly ještě nedávno vidět, může po nás přejet i lehký mráz. Náš dosavadní dům a hrad, klícka bezpečí a zvyků, vše je pryč a před námi je cosi nového. Pokud se stane, že se třeba po letech vrátíme takzvaně na místo činu a bydlí zde někdo jiný, má vše jinak uzpůsobeno. Je zde ten samý pohled z okna, ta samá ulice, ale je tu jiná vůně, jiné barvy, obrazy, vše je jiné a my jsme nuceni znovu pocítit, že vše je pryč a už nám to zde rozhodně neříká "pane". Bývá to vlastně někdy po letech i trochu nepříjemný návrat.

Jaký však je návrat k Bohu, ptá se nás dnes trochu skrytě evangelium. Odpověď ohledně našeho návratu k Bohu by ale neměla být překvapivá. Pokud jsme někdy byli s Bohem, víme, že On se nemění. Návrat k němu je návrat domů. Bůh je naším hradem přepevným, jak se zpívá v Žalmu 46. On je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.

Domov u něj, u Boha Otce, se nemění, ani přes naše různá stěhování a chvíle, kdy jsme se ztratili ve velkém světě pozemských starostí, tísní a zmatků. Bůh se nemění. To my se různě měníme. Ztrácíme se, nabíráme různou přítěž, jsou v nás různé šrámy, stopy času i bolesti.

Jen domov u Boha je stále stejný a my všichni jsme k němu zváni, abychom u něj a s ním pobývali, ano už tady v našich časech. Bůh si přeje, abychom se k němu navraceli, a to i přes naše lidské ztrácení se, mnohou neopatrnost a slabost. To je svědectví evangelia. Jistě může nás překvapit Ježíšovo podobenství, které vyjadřuje až přehnanou radost toho pastýře a ženy, která ztratila peníz. Může nás překvapit i v tom vyprávění pasivita, jak té mince, která si jen tak leží kdesi zakutálená, i odevzdanost ztracené ovečky, která sice možná naříká, bečí, ale není schopna sama dojít do stáda, a musí být na ramenou donesena. Jako by tu hlavní aktivitu pro návrat vykonal Bůh a pro ztracené zbyl už jen ten docela drobný počin, který znamená pokání. Aby byla v nebi radost a člověk se vrátil k Bohu domů podle evangelia stačí být s Kristem, nechat se jím vzít a činit pokání.

Věříš tomu?

Starozákonní příběh z knihy Exodus nás dnes přivedl ke chvíli, kdy putující lid se bál, že se Mojžíš ztratil a že je už nebude moci vést z Egypta do země zaslíbené. Proto chtěli cosi nového, jistého. Áron, Mojžíšův bratr, jim měl zhotovit boha, na kterého by si lid mohl sáhnout. Áron se přání lidu podvolil, možná se domníval, že si to lidé rozmyslí, když budou muset přinést oběť svých zlatých šperků a odevzdat je. Ale nestalo se tak. Naopak, lidé byli, zdá se, nadšeni z možnosti přičinit se, a tak socha býčka byla odlita.

Ono totiž vždy platilo, že nespokojenost se situací, v níž se nalézáme, nás může dovést i k nespojenosti s Hospodinem - v našem starozákonním příběhu se také Hospodin rozlítil, a Mojžíš se za Boží lid přimlouval... Ale Bůh je stále tentýž, jen naše lidské poznání se vyvíjí.

Apoštol Pavel, jak můžeme číst v 1. listě Timoteovi, vnímá Hospodina, už ne jako tvrdého starozákonního soudce, ale díky Kristu rozpoznává, že nepotřebuje nic měnit, že u Boha on Pavel našel svůj trvalý domov: "Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života." 1. Tm 1,15-16

Věčný život, domov u Boha, kde se nic nemění a kde jsme vítáni, je spjat s vírou v Krista, který se za nás stále modlí. On je tím, kdo nás doprovází na cestě životem. Všechna naše stěhování i ztráty, překlenuje milostí a na nás je, zda tu milost vnímáme, cítíme, že jsme jí neseni dál a dál - a je také podstatné, zda naše pokání není jen zdvořilostně prázdnou frází. Tu velkou část práce pro naše stěhování, přesun k němu, však učinil Bůh v Kristu pro nás. U Boha Otce jsme již doma. Amen

První čtení: Exodus 32, 1.7-11a (+32, 11b-14); Druhé čtení: 1. Timoteovi 1, 12-16a (+1,16b-17);

Evangelium: Lukáš 15, 1-7 (+15,8-10)