Duši směřujme k nebeskému Otci, srdce k lidem a nohy mějme pevně na zemi

Máte také občas nepříjemné, zlé sny? Mně osobně občas v noci přepadne velmi protivný sen, dost možná míváte i vy něco podobného, je to taková tíživá situace: potřebuji už někde být, čas se v tom snu rychle posouvá a stále mi něco brání, abych vše stihl, jsem v časové tísni. Ten sen bývá propojen s mou profesí, povětšinou v tom snu mám třeba někde sloužit pohřeb. Což je ta chvíle, kdy se má zesnulému projevit úcta, duchovní má být oporou pro zarmoucenou rodinu a já namísto toho mám ve snu nějaký hloupý problém. Už mám dávno být na místě, ale zjistím, že nejsem obutý, vracím se pro boty a najednou se ztratím ve svém vlastním bytě, je to divný tíživý sen. Se vší pravděpodobností, i vy možná míváte takové sny...

A zcela určitě, a to už není žádný sen, ale jasná realita života, i vy jste někdy použili větu ve zcela bdělém stavu, kdy jste pronesli: "nemám čas" na to, či ono - já nemám čas.

Je naprosto jisté, že každý z nás se už mnohokrát ocitl v situaci, kdy času bylo málo, kdy jsme museli ve spěchu s nepříjemnými pocity bezbřehé tíživosti tápat a říkat si: "To je snad zlý sen." Ale nebylo tomu tak.

Spěch, tíseň, obava ze selhání je jistě pro život velmi negativní. Na druhou stranu vědomí vzácnosti času, nás může posunout v životě i k dobrým výkonům. Přivykli jsme si mluvit o svém - našem čase, a přitom čas nikdy nevlastníme, to spíš čas a prostor vlastní nás.

Naléhavost času, jeho výzva, nás může přimět vidět život z jiné perspektivy. Je to paradox, ale je to tak. Čas nám byl svěřen, abychom také přijali, že je vzácný a může být tak naší dobrou pobídkou ke změně.

Vidíme to ve Starém zákoně v příběhu Jonáše. Ten měl pocit, že má tolik času a svobody, že se chtěl nejprve vyhnout úkolu jít do Ninive, a tak nastoupil na loď, chtěl jet na druhý konec země až kamsi do Španělska, ale Bůh jej zastavil. Tíseň času v útrobách velryby Jonáše přivedla k odvaze a cestě do Ninive s prorockým slovem o hříšnosti a zkáze města. Představa, že se čas naplní a je ho už málo, přivedla mnohé ninivské občany k tomu, aby vyhlásili půst, oblékli si žíněné suknice a odvrátili se od zlých cest. To je dobrá část tohoto příběhu.

"Lhůta je krátká," připomíná nám v 1. Korintským apoštol Pavel. Psal tak do Korintu slova, z nichž nutně mrazí. Je to vyjádření, které čtenáře nepříjemně bičuje, směřuje k jisté lhostejnosti vůči životu a světu, když slyšíme: "Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí." Je to však od Pavla mnohem spíše pobídka v tom smyslu, abychom nepodléhali iluzi života, že vlastníme čas, že vlastníme lidi, které milujeme, nebo že je možné to hlavní v životě spatřovat v majetku, který nám byl jen dočasně svěřen. Tato apoštolova slova nás nepobízí k citové netečnosti, či odtažité lhostejnosti, ale k rozpoznání, že život sám je vzácný dar. Nebyli jsme povoláni k tomu, abychom byli lhostejní vůči potřebám světa a lidí. Proto u Pavla můžeme číst v třeba v listě Ř 12, 15-16: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám." Život víry nás vskutku směřuje k jistému rozhraní mezi třemi póly. Abychom úsilí života - svou duši plně směřovali k nebeskému Otci, naše srdce otevřeli lidem a své nohy měli pevně na zemi s tím, že platí - všeho do času, podoba světa pomíjí.

"Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu," slyšíme v evangeliu Ježíšova slova. Výzva k pokání nebyla a není ničím novým. Za dnů Ježíšových přišel s těmito slovy Jan Křtitel a před ním mnoho a mnoho dalších.

Výzva činit pokání, protože je už málo času, je čímsi, co jistě může vyvolávat nepříjemné pocity. My lidé se raději necháváme ukolébat představou, že času máme hodně, završení života je v nedohlednu. Ježíš své učedníky chce proto zdravě varovat.

Je nám zapotřebí, abychom žili s vědomím vzácnosti času, cennosti lidí a úkolů, které nám byly svěřeny. Tato Ježíšova výzva nás nevede do pasti obav, ale k víře v evangelium. A to je právě u Ježíše zcela novou zvěstí. Evangelium, radostná zpráva, které smíme věřit, je naší silou ve všem nejistém a prázdném. Díky příchodu Krista do našeho světa věříme, že život není zlý sen, náš nebeský Otec nás probouzí do reality života Božích dětí, které i přes lidské omezení se mohou radovat a žít s vděčností. Amen

Evangelium: Marek 1, 14-20