Dva nesmiřitelné tábory – jeden se nechával pokřtít, druhý zůstával ve starém způsobu života

Adventní čas má letos pro mnohé jiný nádech. Příliš nám nevoní, že nemůžeme nasát atmosféru, vůně a zvuk koled při oblíbených adventních trzích. Navíc je společnost rozdělená v názorech a informacích velmi příkře, až se mi popravdě, mně osobně, už někdy ani nechce vést nekonečné rozhovory o tom, zda se očkovat, či neočkovat, a která opatření jsou rozumná a která ne.

Proč o tom nyní před vámi mluvím? Samozřejmě by bylo velmi nepatřičné, kdybych z tohoto místa začal pronášet svůj výklad, kterým statistikám věřím, kterým nevěřím, ale vnímám velkou paralelu s biblickými texty, jež jsme dnes na druhou neděli adventní četli.

Věříme bibli? Nebo jí nevěříme? Ta otázka je nastavená možná podivně, ale pokud se přeneseme přes své zkušenosti a čas, rozhodně zůstává otázkou, jak bychom dnes reagovali na muže jménem Báruk, na apoštola Pavla, jak na Jana Křtitele.

Jan byl na svou dobu podivně oblečen, podivně se i choval a najednou od řeky Jordánu slyšíme jeho hlas: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." (L 3,3) Janovo počínání nutně a značně rozdělovalo společnost. Byly tu dva jasně vyhraněně nesmiřitelné tábory. Jeden se nechával pokřtít a ten druhý zůstával ve starém způsobu života. Však také proč by se měli ti z druhého tábora od nějakého chlapíka nechat poučovat a pak ještě navíc připustit, aby byli poléváni vodou a změnili život.

Stejně tak čtení ze Starého zákona z knihy Báruk, které se obracelo na zajatce v Babylónu, nese něco podobného. Připomenu, že babylónský král Nebukadnesar v roce 587 př. n. l. dobyl zcela Jeruzalém, rozbořil Šalamounův chrám a všechny dosavadní jistoty byly rozmetány. A Báruk písař a přítel kněze Jeremjáše píše o naději: "Odlož, Jeruzaléme, roucho smutku a trápení a navěky se oblékni důstojností slávy od Boha. Přioděj se pláštěm spravedlnosti od Boha, vlož si na hlavu čelenku slávy Věčného." (Bár 5,1-2)

To slovo zní nutně jako z jiného světa. Situace pro Boží lid byla zcela a naprosto tristní a v této knize najdeme výzvu, aby Izrael přijal s pokorou daný čas a dokonce, aby se všichni modlili za babylónského krále Nebukadnesara (Bár 1,11), za jeho nástupce, aby nyní mohli všichni žít v pokoji pod ochranou Babylónu. To zní jako velmi nepřístojná kolaborace s okupanty a dlužno říci, že právě Jeremjáš, učitel Báruka, byl i zabit za svá smířlivá slova. Za proroctví, které tehdy ještě před zajetím vyzývalo k pokoře.

Ona situace je nám v mnohém vzdálená. Jistěže prožíváme jiné zápasy, ale Boží slovo je v mnohém velmi univerzální a inspirativní i dnes, i když zakoušíme dobu jinou. A tak si dovolím nadnést, že pohled proroka Jeremjáše nastiňoval to, co se mnohým nelíbilo. Ještě před porážkou a babylonským zajetím Jeremjáš poukazoval na samolibost tehdejšího Izraele. A vysvětloval: osobní vidění světa a chtivost, prospěch není zaručen! A navíc, Izraeli, tvá víra v Hospodina je přece vlažná...
Jste vlažní k Hospodinu, a pevní ve své pýše? A Hospodin vás ochrání před Babylónem? Ne! Jeremjáš předvídal, že přijde bolestný proces. Naději spatřoval v pokoře, v nápravě a v návratu k Hospodinu i přes vojenskou a společenskou porážku. "Bůh nás neopustí, i když lidsky prohráváme a naše pýcha utrží šrámy."

A ještě bych chtěl, sestry a bratři, připomenout apoštola Pavla. Pavel, dříve Saul, jel nejprve do Damašku s pověřením a vírou, že je zapotřebí tvrdě potrestat ty, kdo věří v Ježíše. Jak ale vypráví kniha Skutků apoštolských, byl na cestě zastaven světlem a otázkou: "Saule, Saule, proč mě pronásleduješ." (Sk 9,3) Ze Saula se stal Pavel, apoštol, který uvěřil ve vzkříšeného Ježíše, odložil pýchu a nebál se i pro Krista trpět. List, který jsme četli, psal Pavel ve vězení. S velkou vstřícností a odpovědností píše: "A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův." (Fp 1,9-10)

Být vnímaví a láskyplní vůči sobě navzájem, i přes mnohá rozdělení, je podle všeho stále platnou výzvou. Sestry a bratři, odložit svou pěstovanou samolibost, nespoléhat na jistoty světa, ale rozpoznat, na čem opravdu v Kristu záleží, je nám stále potřebné a nutné. Kéž to dokážeme také i my, moji milí, právě takto uprostřed Adventu L.P. 2021. Amen

Báruk 5, 1-9; Fp 1, 3-1; Lukáš 3, 1-6