I já dostal "měkký" dárek pod stromeček

1. neděle po Vánocích, Rodiny Páně

Moji milí, prožíváme druhý svátek vánoční - čas štěpánské koledy. A protože je neděle, v našem církevním kalendáři je zde v tento den zapsán svátek "Rodiny Páně".

Vánoce jsou v našem pojetí rodinnými svátky, ovšem svátek Rodiny Páně nás odkazuje ještě navíc do příběhu Ježíšovy rodiny. Vztahuje se přímo, jak věříme, také i na nás.

Nejprve se ale zastavme v rodině Samuela. Čtení z 1. Samuelovy 2, 18-20.26 pak nám může mnohé dokreslit i v našich rodinách a společných dnech. Malý Samuel vyrůstal u kněze Elího a byl na svou dobu výjimečně oblečen. Byl přepásán efódem z jemné lněné látky. Pokud nevíte, co je to efód, nic si z toho nedělejte. Když se mě někdo zeptá, tak to také různě pletu... Vím vždy jen, že to není svetr a musím si vyhledat povídání o tom, že tento druh oblečení zvaný efód je část kněžského obleku. Podle některých vykladačů šlo snad původně o oděv božstva v dávném Egyptě, který bral kněz na sebe, aby získal božskou moc. Chlapec Samuel ještě nebyl kněz, ale byl tak oblečen. A navíc i jeho matka každý rok za ním chodívala s ušitou kněžskou pláštěnkou, která sahala až ke kotníkům. Byla to nejen její mateřská péče, hrdost na svého syna, která ji vedla do svatyně, ale také vyjádření vděčnosti Bohu. Věřila, že její syn je výjimečným darem od Hospodina.

I letos jsme mnozí z nás pod stromečkem objevili takzvaný "měkký" dárek. Balíček po rozbalení z vánočního papíru nám dal možnost nejprve daný dárek rozložit, nyní už jsme mohli si jej dobře prohlédnout a pak si jej i obléci. Ať už se jednalo o zmíněný svetr, pyžamo či oblečení do společnosti, víme, že je to dárek z lidské lásky, určený pro lidské potěšení, teplo a "příjemno".

Samuelův Efód a maminčina pláštěnka znamenala pro malého chlapce a lidi kolem něj i něco jiného. Vyjadřovala zároveň naději a víru. Samuel nakonec byl oblíben u Boha i u lidí. Láska Boží a láska lidská v něm rostla. Jak bychom si i my přáli, viďte - aby všichni naši rodinní příslušníci rostli z lidské a Boží lásky. Přáli bychom si, aby byli oblíbení a spokojení. Ale naše dárky jim mohou pomoci vždy jen částečně. Spokojenost a trvalé štěstí neobléká na sebe žádný člověk. Nikdo nemá na sobě pevně připoutanou Boží moc a lehkost. Věříme ale v Krista, víme, že jej nemusíme nijak hledat. Je vždy tam, kde jde o věc našeho nebeského Otce.

Jeho rodiče Marie a Josef, jak nám vypráví Lukášovo evangelium, příliš nerozuměli slovům malého Ježíše... Ztratil se jim jako dvanáctiletý v chrámě, a až po třech dnech jej našli. Ten, kdo věří ve vzkříšeného Ježíše, cítí se být součásti jeho rodiny, ví, že je do ní pozván. Ví, že je spojen Ježíšovou krví a že se má obléci v Krista. Což není jen jakýsi vzdálený teologický pojem, ale naprosto konkrétní oděv. Pisatel listu Koloským shrnuje výzvu, která je víc než morálním apelem: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. Tento oblek má být zcela vlastní také i nám, sestry a bratři. Máme usilovat o dokonalost tohoto oděvu lásky. Samozřejmě, že ještě nejsme dokonalí, nejsme také ani nijak výjimeční lidé. Náš duchovní oděv má proto tedy mnoho trhlin a děr, bývá pošpiněn naší slabostí, či SEBE-SPOKOJENOSTÍ.

Oděv dokonale čistý a plný nám svěřuje náš bratr Ježíš. To je také i jeho vánoční dárek pro nás. Kristus překrývá svou milostí vše lidské a je naším bratrem. Je součástí našich blízkých a my jsme součástí jeho velké rodiny. V církvi máme usilovat o dokonalost lásky, povzbuzovat se k ní. Proto jsme se také i sešli, abychom si uvědomili, že naše rodina je mnohem širší, než je ta, která se vejde doma kolem našeho stolu. A tak se pomodleme, sestry a bratři, za naše rodiny, všechny naše blízké, pomodleme se i za sebe navzájem, oblečme se pečlivěji oděvem od Krista, pláštěm služby a lásky a promluvme k našemu společnému Otci Otčenášem...

1. Samuelova 2, 18-20.26; Koloským 3, 12-17; Lukáš 2, 41-52