I opuštěný Robinson byl na svou rodinu duchovně napojen

Hodinky, které mám na ruce, ukazují přesný čas. Pokud by mi je někdo vzal - čas poběží dál, ale mně by se velmi nelíbilo, kdyby si je kdosi jiný přivlastnil. Jsou to přeci moje hodinky... Docela jistě máte i vy, moji milí, majetnický poměr k mnoha vašim věcem a pochopitelně my všichni si také děláme nárok na mezilidské vztahy. Neříkáme jen tak náhodou moje rodina, moji přátelé, moji blízcí. Vnímáme vzájemnou důležitost, potřebujeme cítit náklonnost a zároveň tak i jisté majetnictví.

Tyto hodinky jsem dostal na Vánoce. Samozřejmě vím, že je nepřinesl Ježíšek, dostal jsem je od své ženy Jany. A jako každému dospělému je i mně jasné, že až se čas pro mě zastaví, vydechnu naposledy a zemřu, tak hodinky a vlastně všechny moje věci i moje vlastní tělo mi nebude žádným způsobem patřit.

Proč si může někdo myslet, že po smrti nám mohou patřit "nám milí" lidé dál? Na to je velmi jednoduchá odpověď - ceníme si věcí. Některých víc, některých méně, ale nejvíc ze všeho si ceníme lidí, byť na to někdy můžeme i pozapomenout, ale je to tak. Představa trvalého oddělení se od těch, které milujeme, je pro většinu z nás nepředstavitelná. Moje paní, je moje druhá polovička. To není jenom jakési rčení. Rodina a vy všichni moji blízcí jste součástí mé identity, mého já. I opuštěný Robinson, když byl na ostrově, nejen jaksi trochu vzpomínal na svou rodinu, byl s ní alespoň duchovně spojen. Robinson naprosto přirozeně toužil i po dalších lidech, a když zachránil domorodého muže, dal mu jméno Pátek. Myslel si pak dokonce, tak trochu, že Pátka vlastní.

Někdy se zdá, že my lidé toužíme především po nových zážitcích. Shromažďujeme další a další různě třpytivé věci do svých domovů. Pro ně potřebujeme víc a víc peněz, ale naše vazba na lidi je ještě mnohem silnější, i když jsme někdy rádi sami, nebo býváme různě lidmi zklamaní a straníme se. Lidské vztahy jsou tím nejcennějším, co můžeme mít. Smrt vše ruší. Nebo ne, jak to je?

Jako křesťané vycházíme z víry, že smrtí nekončí náš vztah k Bohu. Smrtí vstupujeme do jiného času a prostoru. Věříme, že jsme přeneseni Božím soudem, milostí Kristovou do věčnosti a do spojení s ostatními.

Saduceové, o nichž jsme četli v našem dnešním evangeliu, měli jiný názor. Jejich víra se vztahovala k pěti knihám Mojžíšovým. Můžeme o Saducejích říci, že to byla vlastně taková tehdy zjednodušeně řečeno - kněžská aristokracie. Honorace, která byla spokojena s tím, čeho už v životě dosáhla. Drželi se tradice, zachovávali svůj vliv, a to jim - těm "Saduceům" podle všeho stačilo ke štěstí.

Docela jistě i dnes jsou podobně někteří lidé naladěni jako tito Saduceové. Anebo se alespoň soustředí na to, aby především dosáhli za života co největšího štěstí, ať už si za pojmem štěstí a spokojenost představují cokoli. A co bude po životě? Co bude, až přijde čas smrti? ...to je programově vůbec nezajímá. Odůvodnění jejich života je velmi prosté. Co přesně bude po smrti, to se nedá nijak prokázat, tak proč se tím zaobírat, trápit, takové otázky jsou pro ně směšné.

V Bibli čteme - bylo sedm bratrů, komu bude patřit po smrti žena, které se postupně ujali? Koho zajímá, co budeme po smrti vlastnit. Důležitější přeci je, co a koho vlastníme za života tady a teď, nebo ne?

Jenže neukazuje nám, sestry a bratři, právě sama smrt, že nic zde trvale nevlastníme? Ono nám vlastně nikdy nic zcela nepatří, zato ale my lidé patříme Bohu. Tomu, kdo je věčně živý. Který stojí za celým stvořením světa a který nás do něj také na docela malou chvíli povolává.

Z Ježíšových slov není zcela jasné, jak probíhá život po životě, ale je nám zcela jasně připomenuto, že před Bohem jsou všichni živi. Před Bohem smrt nemá a ani nemůže mít svou sílu. Jistě, smrt mnohé ruší z pozemského hlediska, ale nemůže omezit perspektivu Boha Stvořitele.

Není tedy nejdůležitější to, co všechno a kolik toho dokážeme nashromáždit, co vše vlastníme a co vše nám dočasně říká "pane". Podstatné ovšem je, komu my říkáme "Pane" nejpodstatnější je, zda nepromarníme čas, který nám nezadržitelně potichu tiká, jako bomba, co "roztrhá" náš pozemský život.

Kéž Bůh, který je stále živý - nás, sestry a bratři, přidrží ve své věčné milosti. Amen

První čtení: Jób 19, 23-27a; Druhé čtení: 2. Tesalonickým 2, 13-17; Evangelium: Lukáš 20, 27-40