Jak často děkujeme?

Z biologie víme, že minimálně polovina až dvě třetiny naší dospělé váhy tvoří H2O, voda. Odpověď na otázku, co je v nás především, je tedy jasná z toho materiálního hlediska. Především je v nás pár kil vodíku a kyslíku - voda je zkrátka základ. A co je ještě v nás? Když opustíme svět hmoty a přestaneme popisovat naše tuky, bílkoviny, minerály, co vše tvoří naše tělo, jistě narazíme i na niterný svět. Ten také mocně utváří naši existenci, to jak vnímáme danou skutečnost života.

To jak se cítíme a co vše je v nás? Někdy je to smutek, strach, nespojenost, zloba a jindy zas i velmi útěšné stavy radosti, nadšení, naděje. Odpověď na to, co je v nás především vtom duševním nastavení, ta odpověď je samozřejmě různá.

Výtečně vidíme proměny lidského nitra v příběhu o Namánnovi. Tento silný voják pobíral u svého krále a všech lidí kolem velkou vážnost a úctu. Byl to bohatýr. Jeho činy mluvily jasně a do jeho nitra, přirozeně vstupovala sebejistota, tedy až do chvíle potupné nemoci. Tento mocný muž byl postižen malomocenstvím. Nemoc, co nešla uzdravit, jej směřovala ke stéblu. "Tonoucí se stébla chytá" a jeho malá služebná, kterou kdysi Naamán unesl v Izraeli, mu poradila, že by v její domovině - v Izraeli mohl být Božím mužem on Naamán uzdraven.

Vypravil se proto do Izraele, byl naplněn očekáváním a jistotou. A věděl přesně jak prorok Elíša by ho měl léčit. Měl v sobě jasnou představu. Domníval se, že Elíša s úctou k němu přijde a bude vzývat jméno toho svého Boha a bude mávat rukou jako divotvůrce směrem k posvátným místům.

Své uzdravení nechtěl Naamán zadarmo. Měl s sebou asi 300 kilo stříbra a téměř 50 kilo zlata. To všech chtěl tomu Božímu muži dát, pokud by ho uzdravil. Ale on Elíša ani k němu nepřišel a jen vzkázal po poslu, aby se Naamán sedmkráte omyl vodou v Jordánu.

Voda v řece, kterou mu Elíša doporučil, nebyla lepší než u Naamána doma, to bylo hned jasné. On hrdý muž se už jistě ve své vlasti myl tolikrát, a teď by něco takového mělo stačit? Naamána naplnilo rozčarování, ba co víc, v tom starém příběhu zaznívá hněv, který doslova zaplavil nitro toho nemocného muže.

Jak mu rozumíme, viďte? Zápas s nemocí, hledání cesty jak z ní ven, rozčarování i hněv, to všechno jsou fáze, které známe my všichni, když churavíme. Však také různě se v nás ledasco mele, když jsme nemocní.

Ten starozákonní příběh má ale překvapivý konec. Jednak se Naamán nechá přemluvit a zkusí se sedmkrát ponořit do Jordánu, když už vážil tu dlouhou cestu, tak proč to nakonec i nezkusit? ...A když je jeho tělo bylo nečekaně uzdraveno, je Naamán zaplaven nadšením a chce předat honorář za své léčení. Prorok Elíša, ale nic nepřijme. Naamán to nakonec pochopí a je naplněn vděčností, cítí, že je zavázán vírou v Hospodina na celý život.

To vyprávění je, sestry a bratři, velmi poučné i pro nás. Jasně se nám potvrzuje i evangeliem to, že i v nás má být velké díky. Je v nás v-děk? A jak často děkujeme Bohu a životu za spásu, kterou díky víře smíme cítit?

Příběh o deseti malomocných je názornou ukázkou, jak my lidé rychle zapomínáme na to, co v nás smí být a co může vládnout našim krokům. Vděčnost je spjata s radostí, jistotou a velikou silou.

Jak jsme si vyslechli, Ježíš uzdravil 10 malomocných, ale jen jeden byl naplněn vděčností tak, že se vrátil k Ježíšovi. Těch zbývajících devět bylo také uzdraveno a činili přesně, co jim Ježíš přikázal - šli se ukázat kněžím. To bylo jistě v pořádku. Ježíš těch devět ani nijak neproklel, jako že jsou nevděční a že se jim tedy nemoc za trest vrátila, nebo něco takového. Ale oslovuje toho jediného Samařana, který se vrátil a byl ještě k tomu cizinec a ukazuje našemu domácímu nitru velmi důležitou zprávu - a to, že záchrana je spjata s vděčností.

Nebo jinak řečeno - nestačí být jen zdraví. Pokud život bereme jako samozřejmost a nejsme vděční Bohu za nic, ani nemůžeme vnímat svou záchranu.

Jít si jen tak svou cestou v životě a ukazovat se světu, jak jsme mocní, či nemocní je samozřejmě možné a mnozí a mnozí takto žijí. Ano, je to asi většina, co takto vnitřně funguje. Necítí příliš vděčnost, ztrácí se v záplavě povrchní radosti a zábavy. Zůstává na povrchu svých vod, různých vlnek a bouří světa. Nehledá hlubinu vděčné radosti. Takových lidí je opravdu hodně. Je to i tvá cesta? Ptá se nás, sestry a bratři, evangelium. Zdá se, že jsme spíše těmi, co se vrací k Ježíšovi a cítí záchranu. Kéž naše vděčnost je stále silou k návratu a živou vodou, pro naše očištění, omlazení a připojení k věčnosti. Amen

První čtení: 2. Královská 5, 11-15c (+5, 1-10); Druhé čtení: 2. Timoteovi 2, 8-15;

Evangelium: Lukáš 17, 11-19