Jak vidíme Boha a zlo dnes?

Nejsem si jist, zda mezi Vámi někdo trpí ofidiofobií, tedy strachem z hadů. Pro mnohé lidi jsou tato zvířata, hadi, velmi nepříjemní tvorové. Je to mezi námi jedna z nejčastějších fobií, které my lidé máme vsazené hluboko ve svém vědomí. Uvádí se, že asi tři procenta lidí u nás trpí klinickou hrůzou z hadů a třetina dospělé populace, má jistou nechuť k těmto plazům. A možná až polovina lidí připouští, že jim tato zvířata nejsou sympatická a v jejich blízkosti, cítí určitou nejistou, reflex, který jsme zřejmě zdědili už po svých předcích, kteří vnímali, že hadi jsou nebezpeční.

Příběh Adama a Evy je velmi dobře znám. Had tu představuje cosi proradného, nesympatického, zákeřného a zároveň cosi velmi přirozeného, co do našeho světa patří.

Lidé si už od nepaměti kladou otázku, odkud se bere zlo? Bible na to nedává zcela jednoduchou odpověď, ale všichni víme, že se sice až tak možná hadů dnes obávat nemusíme, ale měli bychom se bát zla. Zla, které každého z nás může vždy velmi snadno přemoci.

Zlo je ve světě. A je velmi silné – nejsme vůči němu imunní, zápasíme s ním a také nás různě k sobě strhává. A jak můžeme číst u proroka Jeremjáše: "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?  Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků." (Jr 17, 9-10)

Diabolos, ďábel, nebo česky pomlouvač, pokušitel, promlouvá, s naším nitrem docela a jistě, naprosto přirozeně, není to nějaký strašidelný či úsměvný čert, nebo nepříjemný had, spíš můžeme mluvit o duchovní energii, před kterou se nedá skrýt, je tu a jak známo ta energie se živí sama sebou.

Zlo, plodí další zlo a mnohdy ještě větší. Z malé myšlenky zla může se stát velký čin, co vyvolá reakci odezvu, jenž se sčítá a někdy se mezi lidmi i násobí. Zlo se mezi lidmi snadno rozrůstá jako temný mrak, to víme.

Vyprávění o rajské zahradě a hadu, který vše narušil, má svou hlubokou symboliku. Příběh můžeme chápat doslovně, anebo jako metaforu, která nám odhaluje duchovní princip, který se nejen kdysi dávno stal. Také se mnohé z toho děje i dnes – on doznívá, rezonuje a v něčem se opakuje.

Had svými záludnými otázkami otevřel před lidmi pocit, že Bůh je tím, kdo je zákeřný, kdo není zcela dobrý, jelikož člověku nedopřává vše. Eva i Adam jasně viděli, že strom má plody, které se hodí k jídlu, rozhodli se tedy a jedli. Některé ovoce je nebezpečné – jako třeba bobule Rulíku zlomocného nebo Vraního oka a další některé exotické plody. Příběh z knihy Genesis vypráví o nebezpečí, kterému Adam s Evou nevěnovali pozornost. Slyšeli Hospodinovo slovo doporučení, věděli, že z něho nemají jíst, aby nepropadli smrti, ale věřili víc svému odhadu než Hospodinu. Důvěřovali svým očím a chuti, kterou předpokládali, že ucítí.

Proč je Bůh nezarazil? To je taková dětská otázka. Příběh nese zvěst, že Adam s Evou byli poté vyhnáni z ráje. Byl jim tak zamezen přístup k druhému stromu, kdyby i z něj pojedli, žili by věčně, a žila by tak věčná lidská nedůvěra, věčné zlo, nevázanost a chaos.

Adam s Evou byli vyhnáni z ráje, ale nešli zcela nazí, Boží milost je doprovázela. Bůh jim dal, jak vypráví ten starý příběh, kožené suknice. Lidskou nahotu překryl Boží dar podpory – milost.

A co bylo dál? Jak vlastně vidíme Hospodina a zlo dnes? Dá se nějak překrýt zlo, které vítězí někdy kolem nás a mnohdy i přímo v nás samých? Je tolik jedu mezi lidmi, tolik falše, pýchy, sobectví, chuti dělat si vše po svém, dělat si sám, co si na očích vidím…

Před Bohem stojíme my lidé zcela odkrytí, nazí. Jen víra, obnovovaná důvěra v Boží milost nám může pomáhat se nebát, tak jako se strachovali už Adam s Evou, když v zahradě shledali, že jsou nazí a Bůh na ně volal.

Sestry a bratři, také my vnímáme, že Bůh na nás volá. A evangelium nám nabízí odpověď na všechen náš strach a obavu. Vyslechli jsme si dnes příběh o tom, jak Ježíš byl ďáblem pokoušen a obstál, andělé jej pak obsluhovali. To je hezký příběh.

Chtěl bych to také prožívat. Jenže potíž je v tom, že i kdybych to dokázal, kdybych dokázal být jako Ježíš a mít vždy ty správné odpovědi, nejsem si jist, když by mě přišli zatknout – jako když přišli pro Ježíše do Getsemanské zahrady, zda bych tu armádu andělů přece jen nepovolal, aby mě ochránili a já nemusel na kříž.

Ježíš se rozhodl jít cestou kříže, bolesti, smrti, abych i když i mě zasahuje zlo vnější i vnitřní, abych mohl důvěřovat, že všechny ty lidské zápasy a mnohé prohry může překrýt Boží milost, která je zcela nad vším.

Pravda, tu milost nevidím. Je tu však víra, důvěra v Boží slovo, které mě vnitřně oslovuje, formuje, pozvedá a napřimuje. Duch svatý, který v nás, lidech působí, dává vzrůst dobrému ovoci v nás i kolem nás. A je jen otázkou, zda i my přijmeme svědectví o Boží lásce, přijetí. Amen

První čtení z Písma: Genesis 3, 1-7 (+2, 15-17)

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli. «" Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

Druhé čtení z Písma: Římanům 5, 12-15 (+5,16-19)

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

Evangelium: Matouš 4, 1-11

Ježíš byl Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst." Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!" Ježíš mu pravil: "Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého." Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat." V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.