Je naše zbožnost jako ranní rosa, co po chvíli zmizí?

Docela jistě každý z nás už někdy v životě někomu pomáhal s první pomocí, ať už šlo o něco závažnějšího, anebo jen o drobné povrchové zranění, při kterém nám stačila náplast, vždy jsme mohli mít nejen dobrý pocit z toho, že se snažíme pomoci ze všech svých sil, ale také nám jistě prošlo hlavou: "Snad to, o co jsem se teď snažil, bude stačit." Ani lékař s letitou praxí si nemůže být vždy skálopevně jist, že jako mávnutím kouzelného proutku vyzní jeho léčba, pacient zkrátka musí na uzdravení "čekat". Nikdo nemusí udělat žádnou chybu, a přesto i malá oděrka, malinká ranka může přinést třeba i velmi nepravděpodobné komplikace.

Chci tím jen připomenout, moji milí, že v medicíně, nemůže být vždy a vše stoprocentní, protože lékařská péče vychází jen z předpokladů a statistik, že daná léčba je ta nejvhodnější. Ano, je tu naděje a někdy takřka jistota, že vše bude záhy v pořádku. Ta jistota ale nemůže být vždy a zcela skálopevná.

Matoušovo evangelium (9, 9-13) nám představuje Ježíše jako naprosto neobyčejného lékaře. Ježíš zde uzdravuje lidské duše. Na hříšníky se Ježíš dívá přímo jako na své pacienty. Různé celníky a další provinilce, povolává do své blízkosti s vědomím toho, že oni lékaře potřebují a že právě jejich duše bez jeho zásahu zůstanou nemocné. "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní," (Mt 9,12) tak odpověděl všem svým kritikům.

Ježíš podle evangelia léčil duše a také i tělo. To je ten další příběh, v němž se jakási nemocná žena jen dotkla jeho pláště a hned byla uzdravena. A co je s největším podivem, že Ježíš léčil, jak jsme slyšeli, také i mrtvé tím, že je povolal do nového života. Vzkříšení dcery jednoho z představených synagogy je víc než jen popsáním jednoho zázraku, stejně jako Ježíšova léčba duše a těla i zde je velmi výrazný příběh víry.

Co vše nám tato svědectví o Ježíšově podivuhodném lékařství chtějí sdělit, sestry a bratři? Rozhodně si nemůžeme myslet, že naše víra lehce překlene, jakoukoli nejistotu naší duše, že budeme vždy ochráněni před neklidem a obavami. Nemůžeme ani vycházet z přesvědčení, že se stačí jen tak trochu přijít k Ježíšovi a v modlitbě se jej jen tak jemně dotknout a že hned budeme vždy ze všeho uzdraveni, a už vůbec si nemůžeme nalhávat, že se nás a našich milých smrt netýká. Přesto nás evangelium, a vlastně můžeme i říci právě proto, povzbuzuje a burcuje k víře.

…Jaká bývá lidská víra, o tom jsme si dnes četli z proroka Ozeáše. "Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. (Oz 6,4)" Lidé všech dob hledají víru, ale vytrvalost je tím, na co my stále narážíme. Naše víra mívá své limity, které se ukáží v žáru dne. A bývá otázkou, zda také naše zbožnost není jen jako ta ranní rosa, co po chvíli zmizí. Zda nejsme jen ranní, chvilkoví křesťané, kteří potřebují pro svou víru jen cosi vždy skálopevného, jistého a viditelně zřejmého.

Listy Římanům nám dnes lehce připomínají příběh praotce víry Abrahama, který uvěřil v zaslíbení, že bude otcem a že jeho dědicové poznají smysl víry. Bible nám přináší svědectví, že se Abraham i přes své a manželčino stáří přece jen nakonec dočkal syna Izáka. Také i nad tímto vyprávěním samozřejmě mohou mnozí lidé jen tak pokrčit rameny s tím, že se jedná jen o další legendu. Víra se ale nemůže nikdy opírat o něco neměnného, pevného. Víra se opírá jen a jen o život…

A náš pozemský život nemá nikdy pevný bod. "Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí," říkával už dávný Archimedes. Jen víra, nebo chcete-li, důvěra v Boha, je tím, co nás posouvá k pevnému bodu. Ve víře, která je propojena nadějí a prožívanou láskou, rozpoznáváme Krista jako toho, kdo léčí naši duši i přes naše možné chyby a přehmaty.

Celé naše nitro smí být v Kristu povzbuzeno, také smí být posíleno a napřímeno zároveň i naše tělo. Díky víře smíme vnímat dobrou energii pro život. A život díky víře nekončí posledním výdechem a rozpadem těla. Naše víra není vždy pevná, ale hledáme v ní pevný bod a díky Kristu jej smíme lidsky rozlišit a přijmout jeho uzdravování. Tedy uzdravování, co není jen lacinou náplastí, chlácholivým slovem a odkazem na budoucno. Kristus nás uzdravuje "posilou" víry. Díky za to. Amen

První čtení z Písma: Ozeáš 5, 15-6, 6

Odejdu, vrátím se ke svému místu, dokud nevyznají svou vinu a nezačnou mě hledat. Ve svém soužení mě budou hledat za úsvitu. "Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi." Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.

Druhé čtení z Písma: Římanům 4, 16b-25 ( 4,13-16a)

Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: "ustanovil jsem tě za otce mnohých národů". Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal otcem mnohých národů podle slova: "tak četné bude tvé potomstvo". Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to "bylo počítáno za spravedlnost".

Evangelium: Matouš 9, 9-13 (+ 9, 18-26)

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: »Milosrdenství chci, a ne oběť. « Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."