Jediné, co v konečném důsledku života může mít smysl

Pohled do kalendáře nám jasně říká, že se pomalu budeme muset připravovat na konec roku 2022. Čeká nás zřejmě další období nového letopočtu. Mimo jiné hned v lednu, konkrétně ode dneška za 81 dnů bude u nás první kolo prezidentských voleb.

Nevím, jak jste na tom vy, ale přiznám se, některé kandidáty příliš neznám. Co je však ale všechny spojuje, je skutečnost, že nikomu z nich nechybí sebevědomí. Což je samozřejmě naprosto v pořádku. Každý z nich má sice jinak nastavené hodnoty a důvod, proč kandiduje. My je můžeme dopředu hodnotit, zda mají šanci na úspěch, a jejich velké sebevědomí je pochopitelně to, co od nich jejich podporovatelé očekávají. Nám jednotlivcům může připadat, že ona jejich sebedůvěra je zdravá, nebo přehnaně nabubřelá, ale to není podstatné. Jejich vnitřní i ten vnější svět je směřuje, aby si věřili. Musí tedy stát před druhými pevně a rozhodně se snažit prezentovat, jak oni jsou ti správní a dobří kandidáti na pozici hlavy tohoto našeho státu. A jednomu z nich se podaří přesvědčit na konci ledna, kdy je plánováno druhé kolo, větší polovinu těch, co přijdou k volbám, že on je tím pravým na tuto funkci...

Něco podobného, sestry a bratři, od nás vyžaduje i naše okolí. Sice ne tak vyhroceně, ale život se i nás ptá, zda jsme tím správným člověkem. Nejprve od dětství jsme tázáni, zda jsme dobrým synem, dcerou, žákem, studentem, rodičem, prarodičem a také přítelem, pracovníkem, sousedem, občanem atd... Ne že bychom stáli jako kandidáti stále v pozoru, ale náš svět od nás také vyžaduje jisté "sebehodnocení". To, jak se vidíme, co můžeme u sebe zlepšit, nebo naopak, kdy a jak být se sebou spokojeni.

Přišli jsme dnes 23. října do kostela, a nejen protože jsme četli podobenství o farizeovi a celníkovi, obecně také i nás formuje skrytá otázka: "Jsem dobrý křesťan?" Jak si odpovídáme v těchto zdech? Jsme spokojeni sami se sebou, jako ten farizeus, nebo se i my bojíme oči pozvednout jako celník?

Svět po nás stále vyžaduje sebehodnocení a úspěšnější bývá ten, kdo září sebedůvěrou, to je fakt.

Bůh ale, dovolím si právě zde připomenout, měří všem docela jinak než lidé. On do nás vidí zcela čistě. Ví naprosto nezkresleně vše, co se odehrálo v našem životě. Vnímá nás i v této přítomné chvíli a ví také přesně, co s námi v budoucnu bude. Boží soud je zkrátka zcela jiný, než naše lidské hodnocení a výběr.

Víra nás směřuje, sestry a bratři, k veliké pokoře před Bohem. K pokoře a zároveň k naději - jsme doprovázeni.

Pomáhají nám k tomu i ty staré příběhy z Bible, které nesou v sobě sdělení zkušenosti víry. Historie se v mnohém stále opakuje. Četli jsme dnes z proroka Jeremjáše text, který nás přivedl do situace, kdy Izrael prožíval veliké sucho. Nejen že hrozila bída a hlad, ale šlo o život. Jeremjáš chápal, že dění v té chvíli je trest Boží za hřích lidu. Prosí proto, jak jsme slyšeli, Hospodina o schovívavost, ale Boží odpověď je tvrdá. Židé tehdy sice připravovali jakýsi kající obřad, ale všechno to bylo jen povrchní. Bůh, jak zde zaznívá, nepotřebuje ctít rty a pozoruhodnými obřady, Bůh chce především srdce člověka, opravdovost ne laciný kaukul.

Jeremjáš se drží hluboce naděje a prosí. Ten příběh, nedopadne jak v pohádce dobře. Po suchu přijde válka, prohra a babylonské zajetí. Víra a naděje nevyzněla v tom praktickém pohledu vítězně. A přesto má podle Bible smysl. Víra a naděje je totiž to jediné, opravdu to jediné, co v konečném důsledku života může mít smysl. Život totiž nemůže stát jen na našem hodnocení a datu, kdy zemřeme a kdy se diáři objeví den naší drtivé prohry.

Tuto živou víru, naději a lásku nám přibližoval dnes i apoštol Pavel, který psal Timoteovi z vězení s vidinou, že bude popraven. Ve vězení byl už mnohokrát, Pavel toho prožil víc než dost a vždy se mu podařilo v dobrém vyváznout, ale nyní si tím není jist a proto píše: "Já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod." 2. Timoteovi 4,6-8

Víra, naděje a láska se nemusí opírat vždy o pozemsky dobré konce, ale opírá se o Nebeského Otce.

Opravdovost, kterou k němu cítíme, nebo necítíme, nemůžeme dost dobře hodnotit my lidé, tento soud náleží jen Bohu.

Sešli jsme se zde, moji milí, nejen jako nějací kandidáti na křesťanství. Bůh si nás vybral a přímo i zvolil, abychom byli jeho dětmi. Nevybírá jen jednoho z nás, ale jak nám dává pochopit evangelium, Bůh nás chce všechny přijmout jako ty své, kteří se s pokorou a v naději dívají vpřed. Kéž vnímáme jeho doprovod. Amen