Ješito, ješito, už to máš ušito

Sestry a bratři, při přípravě na dnešní promluvu jsem trochu pátral po původu českého slova "ješitnost". Význam této lidské vlastnosti, je nám samozřejmě všem velmi jasný. Všichni se s ješitností setkáváme kolem sebe a také, ruku na srdce, ješitnost je tím, co dříme ve větší, či menší míře - někdy v každém z nás. Původ slova "ješitnost" ale není přesně dohledatelný,a tak si jen dovolím připustit, odhadnout, že ješitnost souvisí se slovem "ještě". Ještě a ještě, potřebuje ješitný člověk chválu, ještě a ještě dává na odiv své kvality (třeba jen i domnělé a často přehnané), ještě a ještě potřebuje pravý ješita zadusit jakoukoli kritiku ke své osobě.

"Ješito, ješito, už to máš ušito." Říká jedna známá hláška, z filmu "Jáchyme hoď ho do stroje. V té větě je humor omylu a nadsázka. Ústy docenta Chocholouška se ústav vždy v tom filmovém příběhu omluví.

Ješitnost je však ale rozhodně čímsi s čím se přirozeně setkáváme, na co narážíme a je tím, co bolí celou společnost. Ješitnost zcela jasně odčerpává čas, strhává k přešlapům, ničí vztahy i další dobré budoucno. Podmětem pro tuto vlastnost je bezesporu lidská nejistota a pýcha.

V prvním biblickém čtení jsme slyšeli z knihy Sírachovec: "Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem. Neboť původcem pýchy je hřích, a ten, kdo se jí drží, přivodí záplavu zkaženosti. (Sír 10,12-13)

Docela jistě si rychle vzpomeneme i na další texty varující před nadutostí a pýchou. Známe dobře i různá stará přísloví třeba: "Pýcha předchází pád". Všichni taková moudra známe, a přestože je také pýcha vnímána v obecném pohledu negativně, na seznamu kardinálních, a tedy smrtelných hříchů je na prvním místě i tak je pýcha tím, s čím stále zápolíme.

Proč je tomu tak? Proč mi lidé se odvracíme od Hospodina a proč hledáme ještě a ještě jinou jistotu? Bude to podle všeho naše vnitřní nejistota a touha, co nás ponouká, abychom se ve svých očích stali jakýmisi polobohy. Abychom namísto Božího obrazu v nás dávali na odiv svou velikost a přesvědčili tak ještě a ještě, alespoň sami sebe.

Naše soutěživost s ostatními bude mít jistě původ v nejistotě. Od nejistoty, neklidu a sváru, nás však odvádí nejen mudroslovná literatura, ale především nás křesťany směřuje od ješitnosti živý Kristus. Ten také před nás, sestry a bratři, staví situaci, která jistě má co říci i nám dnes, i když je v mnohém jiná doba než za Ježíše.

V úvodu dnešního evangelia jsme četli o chvíli, kdy Ježíš vstoupil do domu jednoho z předních farizeů. Chtěl s nimi pojíst u jeho stolu a oni si na něj dávali pozor. Nebyli si jím jisti, zkoušeli ho, nevěděli, jak na něj a co s ním. To nebyla náhoda, to je v podstatě univerzální princip, který se opakuje i dnes. Lidé neví, co s možností být s Kristem u jednoho stolu a zápolí s tím přesně tak, jak bojují i s ostatními lidmi o své místo na slunci.

Evangelium nám popisuje tehdy běžnou situaci, že nejprve v tom domě, nebyl určen zasedací pořádek, kdo kde má při jídle sedět. A Ježíš na to reagoval podobenstvím, které nemá v sobě jakési pokrytecké hrátky, jak by se třeba mohlo zdát: nesedej si dopředu, mezi hosty může být někdo váženější, počkej, až tě vyzvou, pak půjdeš dopředu a v té soutěži vyhraješ. Ježíš rozhodně neponouká k něčemu lacinému, ne jenom jakési: "Počkej, panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě." To Ježíšovo podobenství chce především přinést opak lidské soutěživosti a nejistoty.

Kristus přišel proto, aby utnul chapadla naší lidské ješitnosti. Abychom nemuseli stále dokola volat to své nenasytné ještě a ještě. Abychom díky němu - Kristu vnímali jistotu své víry. Věděli, že máme místo u Boha a že se nemusíme obávat.

Naše nervozita, nejistota není před Bohem na místě. Touha být první, chuť předběhnout ostatní je sice možná přirozená, ale docela jistě zbytečná. První je Kristus a my v něm a spolu sním, máme podíl na jeho vítězství. Amen

První čtení: Sírachovec 10, 12-18; Druhé čtení: Židům 13, 1-8. (+13, 15-16); Evangelium: Lukáš 14, 1.7-14