Jít za Kristem je tím nejúžasnějším rozhodnutím
Všechno vím, všechno znám. Všude jsem byl a mnohdy i dvakrát. Takovouto sebejistou větu v daném kontextu obdobně slýcháváme často kolem sebe. Zvláště nyní od představitelů veřejného života, kteří nyní před volbami vyloženě musí umět zaujmout, co nejširší počet potenciálních voličů. Očekává se totiž od nich naprosto přesvědčivě:
1. rozhodnost,
2. sebejistota,
3. jednoduché sdělení,
jež ve zkratce přivolá naši emoci a chuť daného zastupitele zvolit v přesvědčení, že on je natolik silný ve svém vědění a že nám i pomůže. Pokud by někdo vystupoval s heslem: "Vše zcela nevím, ne vše znám a mnohde jsem nebyl," takový člověk je přirozeně námi odsouzen k neúspěchu.
Všechno vím, všechno znám... zdravé sebevědomí, bývá ovšem často v přímém rozporu s nezdravou samolibostí, kterou bohužel pozorujeme nejen kolem sebe, ale přiznejme i my samotní míváme tu a tam náběh k netrpělivosti a nechuti naslouchat jinému názoru. Cítíme se být různě ohroženi, a je tak mnohem jednodušší uzavřít se do ulity vlastních zkušeností rozumu i našeho srdce.
Učedník Petr si vzal Ježíše stranou, jak čteme v evangeliu, a začal svého mistra kárat. O Petrovi je známo, že měl Ježíše rád a bylo tedy pro něj naprosto přirozeně nepřijatelná představa, že by Ježíš měl trpět. Ale tady šlo zároveň také o cosi víc, než je lidská náklonost, či sympatie. Někteří jejich současníci viděli v Ježíšovi nového Jana Křtitele, Eliáše, nebo proroka, ale Petr jako první vyznává, že Ježíše vnímá jako Mesiáše. Tedy jako toho, kdo je Bohem pomazán jako Kristus - Spasitel všech lidí. Ježíš ovšem tehdy přikázal učedníkům, aby takto o něm před nikým nemluvili. A proč? Skromnost? Nebo ještě nepřišel ten správný čas, aby se o Ježíšovi takto otevřeně ve společnosti hovořilo? Ani jedno ani druhé, daleko víc je hned zřejmé, že učedníci, ani samotný Petr vlastně neví, co Mesiáš, Kristus přináší. Proto Ježíš své učedníky hned i začíná připravovat a učí své apoštoly, mluví o Synu člověka, který má mnoho trpět a být zabit.
Pojem Syn člověka se vztahuje k proroku Danielovi, tedy k jedné z nejmladších knih Starého zákona, kde je Syn člověka viděn ve velmi těsném a niterném vztahu k Hospodinu. Proč by právě tento Syn člověka měl trpět, proč by měl být zabit a třetího dne vstát, je otázkou a vlastně i velkým problémem. Není bez souvislosti, že Ježíšova rodina, měla za to, že se pomátl a Ježíšovi učedníci se po jeho ukřižování rozprchli, jako hejno vrabců a rozhodně ani nevěřili ženám, které později vzkříšeného Ježíše viděli. On to byl a stále je problém, proč Ježíš musel trpět. Přisoudil mu to Bůh a přisuzuje to tak i všem ostatním spravedlivým lidem?
Ježíš důvěřoval Bohu daleko za hranice bolesti a smrti. Věděl, znal a byl za touto hranicí díky své víře v Boha, kterého nazýval něžně svým nebeským tatínkem. V zahradě Getsemanské řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Mk 14,36 Naše otevřenost k Nebeskému Otci se neděje pouze přes naše smýšlení, které je omezené našim lidstvím, otevřenost je možná přes nitro, které je provázáno vírou, nadějí a láskou. Mnohé stále nevíme, neznáme, jaká je naše přesná budoucnost, nevíme, kde budeme za rok, za dva, víra v Ježíše nám pomáhá nebát se, a přes všechny nejistoty cítit, že jsme Božími dětmi.
Při bohoslužbách dvě z nás požádají o svátost biřmování. Chtějí tak před lidmi a před naším Pánem stvrdit, že už "cosi" o Kristu ví a také především, že cítí dotek jeho lásky. Lásky, která uzdravuje, přináší milost a je silnější než smrt. Když jsem se během příprav na tento den ptal Emilky a Pepi, zda už ví všechno dostatečně, aby mohly být biřmovány, Obě se na mě šibalsky usmály a řekly s velkou pokorou vyznání svého života, že... mnohé ještě neví, neznají, mnohde zatím ani nebyly, ale že věří, že je Ježíš bude doprovázet.
Řekly to moc krásně, každá svými slovy a naprosto autenticky. Při biřmování přečtou svůj vybraný verš jako svědectví Písma, zvěsti, která, je má podpírat. Lidsky je mají podepírat také i jejich kmotry, které si vybraly. Ani my nevíme, co vše je v životě čeká, ale věříme spolu s nimi, že i když všechno lidské jednou pomine, zapřít sám sebe a jít za Kristem je tím nejúžasnějším rozhodnutím, ke kterému došly. A právě díky své pokoře a onomu zvláštnímu Božímu povolání, které se jim, tak jako každému věřícímu naprosto nezaslouženě dostalo. Budeme se za Vás modlit, milé sestry. Amen
První čtení: Izajáš 50, 4-9a; Druhé čtení: Jakubův 3, 1-6; Evangelium: Marek 8, 27-34