Jsme klubkem emocí

Je neděle. Opět jsme doputovali do našeho kostela a jednoznačně můžeme my všichni říci, že nám nohy slouží. A chtěli jsme do těchto prostor přijít. Není tak samozřejmé, že nás nohy poslouchají a je bezpochyby pravdivou skutečností, že ne vždy dokážeme ovládat své vlastní tělo.

Do lidského života různě přichází čas nemocí a zranění. S čím se ovšem potýkáme ještě mnohem více než s tělesnými potížemi, je skutečnost, že ne vždy zcela ovládáme svou mysl. Spíše jsme ovládáni celou škálou emocí a duševních pochodů, na které má vliv celá řada faktorů. Ráno je důležité, jak se vyspíme. Během dne, co a jak jíme. Co dýcháme. Je podstatné, co vše jsme prožili včera, i jaké jsme měli dětství a co vše vlastně máme ve svém podvědomí.

Je to bezpočet záležitostí a vnitřních pochodů, které nás ovlivňují. V psychologii se hovoří o sedmi základních emocích strach, smutek, radost, hněv, znechucení, překvapení, důvěra. Tyto emoce samozřejmě vždy z něčeho pramení a někam nás směřují. Jsme živé bytosti, jsme lidé, nejsme stroj, který byl stabilně naprogramován. Víme ovšem, poznali jsme a chápeme, že bychom měli usilovat o kultivaci svého myšlení a nenechat se strhnout.

O tom je ovšem také i příběh proroka Eliáše, o němž jsme si dnes četli. A já připomenu, že na hoře Karmel prošel tento prorok velikou životní chvílí. Jasně se prokázalo, že je mužem Božím, kdežto jeho protivníci – Baalovi kněží byli spíše pouhými podvodníky. Eliáš nad nimi zvítězil a měl slavit, jenže vše se obrátilo a královna Jezábel a král Achab mu usilovali o život. A namísto radosti z vítězství "zavalil" Eliáše strach a hněv…

Jistě se mu nedivíme, Eliáš prchal s velkým pohnutím před svými pronásledovateli. Četli jsme dnes, že si připadal jako v kleštích. Ale setkal se s Hospodinem. Ten však nebyl, k Eliášově překvapení ve větru, který tříštil skály. Hospodin nebyl ani v zemětřesení, ani v ohni nebyl. Hospodinův hlas, k Eliášovi přišel až nakonec a byl jiný, než jaké bylo v ten okamžik Eliášovo nitro. Hospodinův hlas byl tichý a jemný. Takový hlas může člověk i přeslechnout, je totiž nenásilný a láskyplný. Je jiný než by člověk očekával.

Překvapení přichystal také i Ježíš svým učedníkům v dnešním Matoušově evangeliu. Promluvil k nim k ránu, když byli na lodi unaveni. Vítr vál těžce proti nim a Ježíš kráčel zlehka po vodě. Evangelista Matouš zcela vynechává otázku, jak je technicky možné, aby člověk chodil po vodě. Není zde zvýrazněn zázrak, ale to, že se učedníci velmi bojí a domnívají se, že mají před sebou nějaký strašlivý přízrak. Ježíš je uklidňuje… A Petr chce jít za svým mistrem.

Ano, strach je velmi silná emoce. Strach nám někdy velmi pomáhá a chrání nás. Ovšem někdy se v něm také těžce utápíme. Najít křehkou rovnováhu, abychom unesli, co nám připadá, že je nám naloženo, bývá mnohdy velmi náročné.

"Pane, zachraň mne!" volal tonoucí Petr a my mu jistě rozumíme. Známe takové situace. Strach v tom výčtu emocí je na prvním místě. Nevím, zda si nyní vzpomenete v tom sedmičlenném zástupu emocí, jaká byla poslední emoce – strach, smutek, radost, hněv, znechucení, překvapení, důvěra. Důvěra – je zařazena na konec. Sice ji zakoušíme, nese nás, potřebujeme ji, a to velmi, ale důvěra, nebo chcete-li víra, bývá křehká. Smutek, znechucení, překvapení, může důvěru naleptat a strach důvěru často přímo ničí.

Nemůžeme si poručit, abychom chodili po vodě. Ledacos nás v životě smýká, všechna ta naše předsevzetí, i ten jemný tichý hlas, který jsme kdysi uslyšeli… Zato "něco v nás" říká: "Pojď za mnou," a my vše to dobré opouštíme pro svou slabost a tíhu, co se odehrává v nás.

Naše víra, důvěra není tak velká jak si v dobách poklidu třeba i myslíme. V tom lepším případě býváme spíš jako Petr, který se topí, nebo slyší kohoutí kokrhání, a pak hořce pláče. My ale díky Bohu se však smíme opírat o Kristovu velikou víru v nás. On v nás věří a třeba i přes naše malověrné pochyby, které se odehrávají skrytě v našem nitru, anebo i přes naše slova a skutky, je vždy připraven nás chytit za ruku.

Kristus v nás věří, i když býváme zmateni a jsme klubkem emocí.

Jeho hlas je jemný a tichý a jeho držení lásky plné. Amen

První čtení z Písma: 1. Královská 19, 9a.11-15 (+19,16.19)

Eliáš vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas řekl: "Co tu chceš, Eliáši?" Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili."

Druhé čtení z Písma: Římanům 10, 8-13 (+10,14-15)

Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: "Kdo v něho věří, nebude zahanben." Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť "každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen".

Evangelium: Matouš 14, 22-33

Ježíš přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Když vstoupil na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."