Jsme překryti pláštěm Boží milosti a lásky

Můj nejstarší oděv, který stále nosím, mám právě na sobě. Je neděle 14. února 2021, poslední neděle po Zjevení - Proměnění Páně

Nově ušitý talár jsem dostal kdysi od církve, za chvíli to bude už 28 let. Starší kabát, svetr, boty - nic tak letitého ve skříni vlastně ani nemám. Jistě někdo z vás má třeba i mnohem starší oděv, než je ten můj. Já ho ovšem nosím pravidelně v každém ročním období, je znamením služby a je mi tedy velmi vzácný...

Proč o svém nejstarším oděvu takto před vámi hovořím? V dávných představách, které pronikly i do Písma, oděv člověka byl prosycen nejen potem a prachem země, ale také i svatostí svého nositele. Tak i dávní čtenáři rozuměli části starozákonního příběhu (2. Královská 2,7-12). Elijáš se u Jordánu vysvleče svůj plášť, svine jej a udeří jím do vody. Eliášova svatost umožní, že se vody rozestoupí a on spolu se svým žákem Elíšou přejde suchou nohou na druhý břeh. Je to zvláštní příběh - zázračný. Chce nám sdělit i cosi víc než "přírodní úkaz". Byla to Elíšova pozoruhodná vytrvalost, která Elijášova žáka směřovala k tomu, že svého učitele neopustil. A když byli od sebe odděleni a Elijáš byl vzat do nebe - Elíša zůstal osamocen. V bolesti roztrhl svůj oděv na znamení smutku.

V tomto příběhu je však nutné připomenout, že žák Elíša po roztržení svého pláště nezůstal bez oděvu. Spadl totiž na něj z nebe plášť Elijášův. Ten si Elíša vzal a hned jej také i použil. Také on Elíša udeřil starým Elijášovým pláštěm do Jordánu a přešel zpátky na druhý břeh suchou nohou.

Jak je můj talár prosycen svatostí, to nemohu říci, nemůžu to ukázat na vodní hladině. Jisté je však to, že i pro mě, stejně jako pro ostatní křesťany, platí slovo apoštola Pavla: "Nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše." (2. Korintským 4) Jinými slovy, neneseme jen svůj vlastní plášť, jen sami sebe tímto světem.

Každý z nás je Kristovým dědicem. Mohli bychom říci - jsme nositeli také i jeho pláště. Věříme totiž, že jeho smrt byla překonána Boží milostí. Láskou, která překrývá, co je potrhané, pošpiněné v nás a kolem nás. Nejsme těmi, kdo suchou nohou přecházejí z jedné strany života na druhou, ale jak věříme, jsme dědici Božího království. Království, jež nám připravil Ježíš.

Jsme také i duchovními dědici našich otců a všech našich dobrých učitelů, jako byl třeba zmíněný apoštol Pavel. A další a další, jejichž spisy čteme, díky, kterým se necítíme jako nazí před mrazivou skutečností života.

Život sám totiž není jen o krásných povznášejících chvílích a zářivých okamžicích. Takových jako zažili v evangeliu apoštolové Petr, Jakub a Jan (Marek, 9, 2-9). Ježíš je ze své iniciativy vzal na vysokou horu. A jeho šat byl před jejich očima proměněn - byl zářivě bílý, že by žádný bělič na zemi, jej nedokázal tak vybělit. Eliáš a Mojžíš s Ježíšem rozmlouvali a Petr v rozhodnosti sobě vlastní nevěděl, co říci. Byl zděšen a také uchvácen svatostí chvíle, naprosto přirozeně chtěl, aby Mojžíš, Elijáš a Ježíš pobývali na hoře dlouho a samozřejmě také i oni s nimi. Nápad postavit tři stany by to mohl zajistit - aby ona zářivá, úžasná chvíle trvala co nejdéle...

Zdá se tedy, že Petr příliš nepochopil Ježíšova slova, která situaci na hoře předchází. Ježíš v nich říká všem učedníkům: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." Nést kříž nám všem činí jisté potíže. Není to nic lákavého, hřejivého milého. Není to plášť života, po němž bychom prahli a který by snadno vše pozemsky překryl. Zapřít sám sebe, znamená uvěřit v dědictví, které není z nás. Je to dědictví, dar, který i na nás spadl z nebe, podobně jako kdysi přistál k nohám Elíši plášť Elijáše. Ani my se nemůžeme pyšnit svou šikovností a dovedností, co vše už jsme dokázali. Za to však smíme věřit ve velikost Božího daru a odpovědí na něj je naše potřebná vytrvalost.

Ježíš je i dnes před našima očima víry stále proměňován tak, aby i nám svitlo, že jej smíme následovat v životě všude tam, kam nás on povede.

Jsme Kristovi dědicové, jsme těmi, kdo jsou překryti pláštěm Boží milosti a lásky. Díky Bohu za to. Amen