Kde najít vodu živou pro sebe i pro druhé...

Rád bych vám hned takto v úvodu zamyšlení nad evangeliem prozradil takový drobný zvyk naší domácnosti. Moje milovaná žena Jana vždy večer nachystá v kuchyni sklenici s vodou, kterou postaví na linku. V noci, když mám žízeň tak velmi rád se z ní napiji. Nejde o to, že mi nalitá sklenice ušetřila čas a mohl jít dříve spát – když se z ní napiji, to co v ní ubyde stejně doplním vodou, ale je mi to celé takové milé. Nikdy jsme o tom vlastně s Janou, ani nemluvili, je to taková zdánlivě nedůležitá drobnost.

Ježíš v dnešním evangeliu, jak můžeme číst, se pouští do rozhovoru se samařskou ženou. A vše je zde velmi podstatné, každé slovo z našeho příběhu má svou velkou výpovědní hodnotu pro nás osobně. Každý z nás žije trochu odlišně, jsou to drobnosti i veliké rozdíly, které jsou mezi námi, ale snad můžeme obecně přirovnat život každého z nás k jízdě. K jízdě, v níž máme celý vagón potřeb a přání, nevíme, jak a co přesně se odehraje v další zastávce dne a hlavně, nevíme přesně, kdy přijde cílová stanice. V přiblížení dnešního evangelia se odvážím říci, že život každého je jako jízda po neznámé koleji. Máme sice zkušenosti z předešlých dnů a nejen že upouštíme páru, potřebujeme i duchovní vodu, která pohání naši parní lokomotivu vpřed.

Co hnalo onu Samařanku kolem poledne ke studni, nevíme. Bylo to rozhodně nezvyklé. Teplá chvíle, kdy slunce žhne nejvíce, spíše volá v tamější krajině k odpočinku než k pouti. Pro vodu se chodilo ráno a hlavně navečer. Můžeme se domnívat, že ta žena, vzhledem k tomu, že měla už pět mužů, a pak žila tehdy velmi nezvykle s kýmsi "na hromádce", že vedla nemravný život a chtěla se během poledne vyhnout nepříjemným pohledům a rozhovorům se sousedkami, ale to vše jsou jen naše domněnky.

Evangelista Jan něco takového nenaznačuje, nezabývá do hloubky jejím příběhem. Ten časový údaj "kolem poledne", však mnohem víc připomíná den, kdy nad Ježíšem právě v tuto hodinu vynese Pilát rozsudek smrti (J 19,14). To rozhodně není náhoda. Evangelista Jan to vypichuje jako daný paradox. Pilát je tu v tu chvíli v roli jakéhosi výpravčího, co jasně zamává stopkou. Ježíš je odsouzen k smrti a na kříži volá "…žízním". Podají mu houbu namočenou v octě, on odmítne, a když vydechne naposledy, propíchnou mu vojáci bok a hned z něj vyteče krev a voda.

Jeho život pro mnohé skončil. Těžko říci, co si pomysleli Samařané v městě Sychar a co si asi pomyslela ta žena z příběhu u studny, když se později dozvěděla, že muž, kterého považovala nejprve za podivína, poté za proroka a nakonec za Spasitele světa, že zemřel tak neslavně zastaven na horkém slunci v bolesti a žízni.

Není ovšem nyní až tak důležité, co vše si asi pomyslela. Podstatné, je sestry a bratři, co si my pomyslíme a jak přeneseme do konkrétní praxe našich dnů a všech jeho hodin to, kde vzít onu vodu života pro sebe a druhé. Jistě chápeme, že Ježíš v onom rozhoru u studny nemyslel, že Samařance, a tak všem lidem bez rozdílu pohlaví národnosti a rasy nabízí a slibuje, že nebudou mít nikdy žízeň. Že nikdy nepocítí fyzické strádání. Ježíš samozřejmě mluví obrazně, hovoří o duchovní vodě, kterou nabízí všem, a dokonce a hlavně, do všech situací života člověka.

Ježíš nabízí zdroj, vnitřní pramen, který vyvěrá nebo doslova "tryská" k životu věčnému.

Jakobova studna je velmi hluboká, zachovala se do dnešních dnů a současnosti má prý vydatný pramen v hloubce asi 30 metrů. Voda se tu podle všeho musela vytahovat z veliké hloubky už za Ježíše. Podle jedné legendy tuto studnu prý sám Jákob nejen vykopal, ale vždy když k ní přišel on, prý jen jemu osobně stačilo, aby odsunul kamenný poklop studny a voda byla hned na povrchu – nemusel nic tahat z hloubky, mohl se snadno napít.

Je příjemné přijít snadno k vodě. Je milé a velmi potěšující, když máte žízeň a někdo vám přichystá číši vody. Duchovní síla, kterou nám Ježíš nabízí, jde však ještě dál, jde za hranice našeho těla a tohoto světa. Kristova živá voda nás duchovně očišťuje a směřuje k věčnosti. Jeho duchovní pramen nás posiluje, abychom se tolik nebáli posunů života.

Kéž živá voda uhasí, sestry a bratři, veškerou vyprahlost naší duše dnes, zítra a navěky. Amen

První čtení z Písma: Exodus 17, 3-7

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: "Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?" Mojžíš úpěl k Hospodinu: "Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují." Hospodin Mojžíšovi řekl: "Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít." Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a protože pokoušeli Hospodina pochybováním: "Je mezi námi Hospodin, nebo není?"

Druhé čtení z Písma: Římanům 5, 1-8

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Evangelium: Jan 4, 7-15 (4, 5-42)

Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi napít!" Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."