Kdo neplánuje, plánuje neúspěch
Těšíte se dnes na Vánoce? Ta otázka na poslední květnovou neděli asi příliš příhodná nebude, protože až příští neděli jsou teprve svatodušní svátky. Čeká nás ještě celkem přesně 208 dnů v roce 2022, než bude Štědrý den.
To jistě bude spíše na místě ptát se školáků, zda se už těší na prázdniny, nebo se ptát dospělých, zda už mají dny dovolené zaškrtnuté v kalendáři a přidat otázku, kde letos dovolenou budou trávit. Jistěže jsou lidé, kteří třeba už nyní nakupují dárky na Vánoce, protože mají rádi vše hodně dopředu zajištěné, ale to pravé těšení na Vánoce je zkrátka a dobře daleko nám všem.
"Ano, přijdu brzo." Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi. (ZJ 22,20-21) Tak znějí poslední dva verše z knihy knih. A lidé si je mohou přečíst už téměř dva tisíce let. Ujištění našeho Pána, o jeho rychlém příchodu, zní v Písmu mnohokrát a táhne se jím jako pověstná červená nit, ale dlužno říci, stále se neděje. Mohli bychom tedy nad těmi verši Bible i my mávnout rukou, jako nad nějakým zcela prázdným slibem, anebo naopak smíme brzký Ježíšův příchod vnímat jako stálou výzvu k připravenosti. Tak jak si v životě mnohé plánujeme, třeba tu zmíněnou dovolenou. Těšíme se na další a další chvíle a záležitosti, ale měli bychom počítat s tím, že do našeho plánování patří právě i naše připravenost na poslední den.
Benjamin Franklin, jeden z předních zakladatelů spojených států, jehož portrét můžeme nalézt na stodolarové bankovce, svého času řekl: "Kdo neplánuje, plánuje neúspěch, prohru." Ta myšlenka je docela jistě platná jak v tom hmotném, tak i duchovním světě. Plánovat je jistě potřeba, a také je třeba alespoň trochu počítat s tím, že všechny naše plány mohou vzít velmi rychle za své.
Apokalyptické výjevy z knihy Zjevení, mohou lidem připadat směšné, ale ony to nejsou jakési omšelé a temné věštby, které můžeme v poslední knize Bible číst. Daleko spíše je to analýza toho, co se stále v dějinách opakuje. Čas polnic a mnohých pohrom je bezustání nám lidem velmi blízko. Hroutí se velká impéria i malí lidé, dějiny postupují dál a dál a opakuje vskutku mnohé a mnohé. "Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec." (Zj 22,13) Takto povzbudivě nám zní toto slovo do všech časů, že Kristus je nám stále velmi nablízku ve všech chvílích dějin našeho vlastního života i velkých okamžiků světa. Věříme tomu, sestry a bratři?
Prokázat podstatu víry, není tak docela možné. To že jsme věřící, neznamená po vnější stránce, že se nutně máme lépe než takzvaně "nevěřící". Vnitřně ano, protože se máme o co v životě opřít, když přijde nějaká krize, ale to není průkazný argument pro ostatní. Ježíš nám z cesty života neuklízí překážky, ale modlí se za nás. Jak jsme dnes slyšeli v Janově evangeliu. (J 17, 20-26) Ježíš se tu modlí se za naši jednotu. Jednotu mezi námi a jednotu s ním i naším nebeským Otcem. Tu jednotu on nemůže nijak přikázat, zařídit jednou provždy, a tak za ni prosil a jak můžeme vnímat, stále za ni prosí. Nejde o danost, ale vztah mezi těmi, kdo cítí, že jsou milováni, a proto jsou také i schopni sami milovat.
Láska je nejen vnějším znakem křesťanů, ale také projevem vztahu, na němž se pro svět ukazuje víra. Těšíme se na Vánoce? To ještě asi ne, ale těšíme se z Boží lásky, v níž jsme k jistému překvapení světa přece jenom v církvi uvěřili. Vnímáme, že s Bohem díky Kristu už tady na zemi můžeme navázat vztah, v němž je nám dobře.
V knize Skutků, jsme si dnes četli, jak žalářník Pavla a Silase byl překvapen, že neuprchli, když přišlo zemětřesení a oni pak měli možnost utéct. Jenže oni se ale i ve vězení cítili být vnitřně svobodní a jistí. A to také smí být obsahem naší víry přes všechna zemětřesení. Ujištěnost, že naše modlitby mají smysl, že nás přibližují k Bohu. On sice není nějaký náš automat na příjemný život, ale útěcha víry spočívá v tom, že nejsme v žádném momentu našeho bytí sami. Boží láska se nás stále dotýká, Kristus se za nás bezustání modlí. Amen
Skutky 16, 25-34; Zjevení 22, 12-14.16-17.20-21; Evangelium: Jan 17, 20-26