Když jeden mluví o koze a druhý o voze

Moji milí, nedávno jsem si vzpomněl na dětská léta a na naši kozu Lízu. Měla výborné mléko a měla velmi přátelskou povahu. Skoro jako pes. Mohli jsme ji mít i na volno, vždy se vrátila. Když měla mladá kůzlátka, pyšně je vodila po vesnici. Byla také velmi obratná, dokázala vylézt i na jabloň a řádně ji probrat. Jediná potíž byla v tom, že jsme bydleli u lesa a měli jsme o ni trochu obavu, protože Líza nebyla bílá, ale hnědá, a tak vypadala trochu jako srna.

Proč tu před vámi mluvím o koze? A proč doufám, že si nemyslíte, že mluvím o voze – že mi tedy rozumíte? Někdy se přeci stává, že jeden mluví o koze a druhý o voze, oba mluví stejnou řečí, dobře se slyší, ale nerozumí si. Doufám však, že jsme naladěni si porozumět a za slovy, najít shodné obrazy a shodný význam. I Matoušovo evangelium nám všem dává na srozuměnou, jak se Ježíš velmi míjel se zákoníky a farizeji. Jejich spor, nesoulad nevycházel z toho, že by každý mluvil jinak, a neměli zájem se slyšet. Farizejové a zákoníci kladli Ježíšovi celou řadu otázek, zkoumali jej ale velmi zevrubně. Dokonce, i když jen jednu jedinou otázku, kterou máme zaznamenanou v evangeliu, jim položil i sám Ježíš.

Na největším přikázání ze Zákona tedy na lásce k Bohu, lásce k člověku a lásce k sobě samému se sice shodli. Alespoň tedy v té teoretické části, výsledek je ale ten, že Ježíš končí na kříži. Naprosto si totiž nerozumí v tom zásadním, co je ostatně naznačeno i v té zmíněné Ježíšově otázce.

"Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." Ta stručná odpověď, měla ovšem nejen teologický, ale také řekněme i poměrně odvážný společensko-politický podklad.

Připomeňme si to důležité pozadí, Izraelský národ žil tehdy ve velké nespojenosti. Judejci byli v područí Říma a vládli zde Hasmonejci a Herodovci a pospolitost národa byla tehdy velmi roztříštěná, nesourodá, členitá. Proto i tolik rezonovala otázka: "Kdo nás spojí?" odpověď zněla: "Mesiáš" Odkud ten Mesiáš přijde a jak nás zase spojí? Bude to syn Davidův. To byla naděje teologie, ovšem ale spjatá s praxí veřejného života a jeho představ – jak bude zase jednou mnohem lépe.

Očekávat spravedlivé a dobré poměry je jistě vždy na místě, také i my bezesporu toužíme po tom, aby i dnes u nás v naší vlasti bylo dobře. Chtěli bychom, aby nebylo tolik hádek a konfliktů, přejeme to jistě a velmi dnešnímu Izraeli a všem státům a kontinentům.

Je zapotřebí, abychom my všichni usilovali o spravedlivější svět, lepší podmínky a propojenost lidí v lásce a míru. Nicméně v Ježíšově otázce a doprovodnému vysvětlení je ukryté i cosi víc než pozemský blahobyt a vezdejší spokojenost lidí. Ježíš sice pokládá otázku, čí je Mesiáš syn, ale zároveň v ní můžeme číst i cosi naprosto jiného. U Ježíše totiž vskutku nejde jen o lepší politické poměry v zemi, byť jakkoli oprávněné a žádoucí.

Jak napovídá ten poněkud tajemný Žalm 110, na který Ježíš ve své otázce naráží. Král David vnímá Mesiáše jako svého Pána. Čas krále Davida a jeho syna Šalamouna, byl tou nejúžasnější dobou izraelského národa, která se vlastně už nikdy neopakovala. Přesto je v tomto žalmu naznačeno, že Mesiáš je Pánem, který přináší něco jiného, než je pozemské kralování. Boží království totiž nabízí lidem vskutku cosi víc než vždy omezenou světskou touhu po spravedlnosti a řádu.

Mezi lidmi se často stává, že jeden mluví o voze a druhý o koze. A protože se nám lidem nechce vždy příliš naslouchat Bohu Otci, míjíme se mnohdy i my s jeho slovem. Jsme zde však na tomto světě a hledáme mezi sebou společnou řeč a přicházíme si pro Boží odpověď. V Kristu smíme nacházet propojenost Božího království a současnosti, vnímat naději víry a nacházet sílu k lásce k Bohu lidem i sami k sobě. Amen

První čtení z Písma: Leviticus 19, 1-2.15-18

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin."

Druhé čtení z Písma: 1. Tesalonickým 2, 1-8

Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!

Evangelium: Matouš 22, 34-46

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "»Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. « To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: »Miluj svého bližního jako sám sebe. « Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: »Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy. « Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?" A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.