Krista máme za sebou i před sebou zároveň

Milé sestry a milí bratři, prožíváme své další velikonoční ráno. Není to běžná neděle, a už vůbec to pro nás není docela obvyklý den. Hod Boží velikonoční je zvýrazněn v kalendáři a je spjat s možným svátečním jídlem i návštěvami. Je předvojem velikonočního pondělí, které bývá někde i "hodně veselé". Především ale jsou tyto velikonoční chvíle výzbrojí pro velikou vnitřní radost. Máme ji?

Věřím, že jistěže právě proto jste přišli v tento den do kostela, protože buď onu duchovní radost už v sobě zcela máte, nebo ji chcete v sobě obnovit, rozproudit, posílit. Ať už prožíváme tyto chvíle jakkoli vnitřně naladěni, našim společným problémem a potíží je, jak tuto radost ze vzkříšeného Krista propojit i s obyčejnými chvílemi našich všedních dnů. Jak toho docílit, aby síla víry stále proměňovala to, co bývá tíživé, nebo vlastně i svým způsobem někdy nudné? Jak zařídit, abychom život vnímali i přes náš kříž v jistotě, že Kristovo vzkříšení je trvalou pozvánkou pro naše duše?

Částečnou odpovědí je nám příběh Marie z Magdaly. Také ona měla oči zalité slzami, byla zmatená, vystrašená z budoucna a měla za to, když byla u Ježíšova hrobu, že má před sebou zahradníka. Ježíš vypadal obyčejně, všedně. Jak v něm mohla poznat vzkříšeného Krista? Jak mohla rozpoznat, že je to znovu On, kdo zasáhne i do chodu jejích běžných dní?

Pokud jste, sestry a bratři, poslouchali pozorně Janovo evangelium, jistě vám neunikla jedna velká prostorová zvláštnost. Když přišla Marie podruhé k hrobu, dodala si odvahy a nahlédla do něj, Ježíšovo tělo neviděla, ale zato spatřila anděly, kteří jí nic nevysvětlovali, jen se ptali: "Proč pláčeš"? (J 20,13) Ona odpověděla podle své "rozumově vystavěné hypotézy": "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.

Byla to vlastně svým způsobem komická situace. Za ní v hrobě byli andělé, před ní stál podle ní nějaký obyčejný chlapík, co se jí také ptá, proč pláče a ona pokračuje v nastaveném modu svého pohledu a říká: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš na místo odpovědi ji osloví tím, co je jí vlastní a zcela nejbližší, jako každému člověku ve všech chvílích. Ježíš ji osloví jejím vlastním jménem a řekne pouze "Marie".

Nevíme o jejím životě příliš mnoho, nevíme, co vše měla za sebou. Tedy legendy o ní jsou velké... V Bibli však máme o ní jen pár zmínek - že byla u toho, když Ježíše křižovali, a že byla s ostatními ženami u Ježíšova pohřbu. Někteří ji ne zcela správně zaměňují s Marii - sestrou Lazara a Marty, anebo s hříšnicí, (tedy snad s prostitutkou) která Ježíšovi potřela nohy vzácnou mastí a svými slzami.

V apokryfech je někdy zaměňována za Ježíšovu matku, nebo dokonce za jeho manželku. Z evangelia spolehlivě ovšem pouze víme jen díky malé poznámce to, že z ní Ježíš kdysi vyhnal sedm démonů a že ho pak s ostatními doprovázela. (L 8,2) Jinak o ní mnoho nevíme a vlastně to ani není důležité. Není podstatné, co vše prožila, co měla za sebou a co před sebou. Podstatné bylo ale to, že ji Ježíš oslovil jejím jménem: "Marie."

A teď přijde, moji milí, ta "prostorová zvláštnost". Ještě jednou - nejprve Marie nahlédne do hrobu, vidí anděly, pak se obrátí v domněnce, že má před sebou zahradníka. A když od něj slyší své jméno, v evangeliu čteme, že se zase znovu obrátí. To je divné, viďte? Už se neměla kam obracet, z prostorového hlediska je to nemožné, to evangelista trochu popletl, může nás napadnout, tedy až na to, že ono obrácení, má daleko více než pozemský -- duchovní význam.

Je na nás, sestry a bratři, abychom i my vnímali i přes obyčejnost situací života a jeho slz, že máme za sebou Ježíše. Krista, který promlouvá do našich všedností, ví velmi dobře, co je za námi i před námi, a oslovuje každého z nás zcela důvěrně, osobně naším jménem, abychom se i my obrátili a kromě pozemského světa, viděli vnitřním zrakem také i onu radost, k níž jsme také i my povoláni.

I my jsme zváni do radosti víry. Důvěry, že Krista máme za sebou i před sebou zároveň a že On proměňuje celou naši přítomnost skutečností, že jsme jeho duchovními sourozenci. Díky Kristu za vše. Amen

Skutky 10, 34a.39-43; 1. Korintským 15, 19-26; Jan 20, 1-18