Kristus nám vyjádřil svou hřejivou blízkost

Milé sestry a milí bratři, 

letošní velikonoční ráno nám připravuje výraznou proměnu. Poslední březnová neděle přináší tradiční posun času, kdy máme vstávat o hodinu dříve. Tento posun času není mezi lidmi příliš oblíbený a nejde jen o to, že máme méně spánku. Slunce najednou a nezvykle zapadne až o půl osmé večer. Výraznou změnou je především to, že sluníčko ráno vychází, až když na hodinkách máme pár minut po půl sedmé. Je to změna, na kterou si člověk musí přivyknout.

Zvěst velikonočního evangelia nás podle všeho příliš nepřekvapí, známe ji jako křesťané velmi dobře – příběh prvního dne po sobotě, kdy byla ještě tma… Nicméně i my jsme stále voláni evangeliem k jistému posunu. Jsme pobízeni k obratům ve všech mnohých proměnách života, které jsou stále před námi.

Každý z nás stojí sám před celou řadou situací, a ne na všechno se nám snadno přivyká. Je jistě výtečné, když se můžeme v temných chvílích opírat o své blízké, či o společenství církve, zároveň ale také čelíme mnoha skutečnostem "zdánlivě" zcela sami.

A možná právě proto evangelista Jan na rozdíl od synoptických textů uvádí, že Marie Magdalská byla v pláči u Ježíšova hrobu nakonec naprosto sama. Nejsou tu žádné další ženy. I učedníci odešli, aby vyniklo osamocení lidské bytosti – její zmatek, nejistota a svět plný domněnek, strachu, slz i rozhořčení.

Ano, každý z nás bývá někdy v rozpoložení Marie z Magdaly, která onoho velikonočního rána stála u hrobu a jen plakala. V takových chvílích si uvědomujeme, že nám druzí lidé ani dost dobře nemohou pomoci. V té chvíli však podobně jako Marie se musíme trochu více "naklonit" směrem ke své bolesti a chtít tak vidět i trochu víc.

Marie, když se tedy sklonila, podívala se do Ježíšova hrobu a spatřila dva anděly. Něco obdobného jistě také známe ze svého života. Tedy ne ani tak, že bychom viděli skutečně anděly v bílém rouchu, ale bývá nám mnohdy umožněno vidět stopy Boží milosti, i když jí v daný okamžik příliš nerozumíme a stále setrváváme ve svém pláči a nářku.

Na Marii během velikonočního rána však promluvil Ježíš. Ona se obrátila v domnění, že je to jen zahradník. Měla představu, chytala se stébla a řekla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."

Ježíš jí překvapivě na místo odpovědi oslovil jejím vlastním jménem a řekl pouze "Marie". Tím ovšem řekl mnohem víc než jen to, že on ji samotnou rozpoznal. Vyjádřil tak ve zkratce svou hřejivou blízkost a skutečnost, že je stále s ní, i přes hranice samotné smrti. Že všechen její lidský zmatek, zloba a všechna ta temná samota je překonána.

Evangelista Jan píše, že se Marie obrátila poté, co ji Ježíš takto oslovil. Může nás tedy jistě napadnout, že je tu jistá pozemsky prostorová nesrovnalost, že to zde trochu v evangeliu nějak nesedí. Jak se mohla Marie obrátit, když už jednou obrácena směrem k Ježíšovi byla? Ono "obrácení", o kterém je tu řeč, nemělo ani tak pozemský jako spíše duchovní význam, který má v sobě světlo, radost a jistotu.

Jistěže, jako křesťané víme mnohé o Kristu. A ovšem také jako ona Marie, nemusíme setrvávat jen v tom prvním obrácení, ve kterém naše slzy a přirozený zmatek nás odtrhávají od prožitku víry. Vzkříšený Kristus zná osobně každého z nás a chce, abychom se i my stále "obraceli" a posouvali vpřed. Abychom i přes obyčejnost situací života i našich úzkostí, strachu a bolesti vnímali, že máme před sebou Ježíše. Krista, který promlouvá do našich všedností, ví velmi dobře, co je za námi i před námi a chce, abychom kromě pozemského světa, viděli vnitřním zrakem to, k čemu jsme povoláni. I my jsme zváni do světla radosti víry. Důvěry, že Krista máme za sebou i před sebou zároveň a že On proměňuje celou naši přítomnost skutečností, že jsme "jeho sourozenci". Díky Kristu za vše. Amen

Věříme, Kriste, že znáš každého z nás. Děkujeme, že nás osobně oslovuješ a voláš k jistotám víry, které nejsou patrné v tomto světě, ale dáváš nám je poznat. Prosíme, ať velikonoční radost znova prozáří náš pohled na život a svět. Prosíme, ať tvůj Duch projasní požehnání všemu živému.

Amen

První čtení: Skutky 10, 34-41 (+10, 42-43)

Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání."

Druhé čtení: 1. Korintským 15, 1-6 (+15, 7-11)

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli. 7 Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. 

Evangelium: Jan 20, 11-18 (+20, 1-10)

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi,

kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená >Mistře<. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci

vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."