Láska - most, jenž můžeme vnímat našima nejistýma nohama

Milé sestry a milí bratři, díky dnešnímu svátku matek a biblickému čtení ze Skutků apoštolských (Sk 9,36-43) o zbožné Tabitě, která zemřela a za života šila krásné pláště a košile, jsem si vzpomněl na jednu starou fotografii. Je na ni, moje prababička, sedí za kolovratem a přede. Ten snímek je devadesát let starý je z Kamenných Sedlišť u Budislave, to je na Litomyšlsku. Nikdy jsem v té chalupě nebyl, prababičku jsem už nezažil, zemřela někdy za války, ale docela jistě bych mohl a měl vyjádřit vděčnost obdiv její práci a lásce, z níž se vydala.

Docela jistě bychom ovšem my všichni si měli, a nejen dnes připomenout své maminky, babičky, prababičky a další své předky v úctě, kterou si stále jistě zaslouží, i když jejich úsilí a někdy i život a svět je dávno, dávno pryč.

Láska se ostatně nikdy tak docela nevytrácí, i když se to někdy třeba tak jeví. Všechny dobré "Tabity" sice dříve nebo později jednou trvale odejdou. Jednou bude i setřena každá slza z očí, jak smíme důvěřovat a jak zaslibuje čtení z knihy Zjevení (Zj 7,17). A co zbude z úsilí člověka? Plody jeho práce nejsou trvalé, jistěže jsou jen dočasným pláštěm, který se dříve nebo později rozpadne v prach, to je bohužel jisté. Co zůstává na věky je - láska. Ano láska, jež se jako jediná síla setkává s věčností u Nebeského Otce.

A touto skutečností se ostatně i zabývá Zjevení Janovo z dnešního čtení, v němž jsme četli vizi o záchraně těch, kdo si vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. (Zj 7,14) Což je metafora, která, jak už to u metafor bývá, plná paradoxů.

Jak si může člověk něco vybílit v krvi? Je tu pochopitelně odkaz na náš křest, jak píše apoštol Pavel v listu Galatským, křest je vlastně možnou záchranou pro ty, kdo se oblékli v Krista (Ga 3,27). A jak takové oblečení vypadá nám napovídá skutečnost našich konkrétních životů, a také ona metafora o bělení v krvi.

Jan ve svém vidění totiž aktuálně reagoval na mnohé mučedníky, kterých bylo od počátků křesťanství mnoho a kterých byl svět bohužel vždy plný. Má přínos obětavých lidí vůbec nějaký smysl? Oči světa jsou vždy cynické, sobecké a prázdné, ale oči víry nachází odpověď, že veškeré utrpení a bolest života ve spojení se smrtí Ježíše Krista ztrácí jakoukoli nesmyslnost.

Láska je most a Ježíš nás učí, abychom ten most pod našima nejistýma nohama vnímali. Abychom se přes veškerý skeptický pohled světa dívali před sebe v naději a síle, že naše nedokonalé lidské snažení a oběť smysl má.

Ono to není nijak složité myšlení či jakási akademická teologie. My podstatu víry vidíme i v našem reálném světě právě díky mateřství. Což je nepochybně pojem, který v sobě nese oběť, krev, bolest, lásku a život. Jistěže vztah mezi dítětem a matkou, matkou a dítětem není čímsi navěky dokonalým, a zcela navždy ideálním, jsme jen lidé. Proto také každý psycholog, či terapeut se ptá svého klienta nejprve na jeho vztah k rodičům a zvlášť vztah k matce bývá určující a chce se různě probírat a propírat mnohdy i různě špinavé rodinné prádlo.

Pokud se propírá šat člověka v krvi Beránkově, zní jedna ze základních tézí křesťanství, může se vybělit Boží milostí, tak - aby to lidské snažení - oběť nevyzněla do prázdna.

Důvěřujeme tomu? V dnešním evangeliu Ježíše obklopili lidé s otázkou, když se jen tak svobodně procházel v chrámě mezi sloupovím Šalamounovým: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!"

A on Ježíš je zdánlivě odkázal jen na skutky, které mezi nimi konal. Oni nepochybovali, že uměl někoho sem tam zázračně uzdravit - někoho slepého, chromého, ale nedokázali přijmout své možné vlastní uzdravení. To je totiž skutek, kterému rozumí jen ti, co si nechají vyléčit duši a vybílí svůj životem a světem zaprášený šat v krvi Kristově a rozumí tomu, proč je to dobré. A to je zázrak, který se nám otevírá díky matce církvi a uskutečňuje v každém z nás, sestry a bratři. Díky Bohu za to. Amen

První čtení: Skutky 9, 36-43; Druhé čtení: Zjevení 7, 13-17 (+ 7, 9-12); Evangelium: Jan 10, 22-30