Na každú prácu je nám treba špecialistou

Možná si vzpomene z filmu nebo knihy Miroslava Švandrlíka Černí baroni, na postavu velícího majora, kterému se říkalo Terazky. Často opakoval větu a poroučel na základě hesla: "Teraz som tu majorom ja." Tato tragikomická postava ovšem také řekla i jednu docela moudrou větu: "Na každú prácu je nám treba špecialistou."

Je prostě faktem, že ne každý může dělat všechno. Dobrého instalatéra nemůžeme poslat na operační sál, aby nahradil špičkového neurochirurga, naopak, každé řemeslo, povolání má svou specializaci, kterou je potřeba postupem času obsáhnout. Jak se říká: "Žádný učený z nebe nespadl." A i když jsou někteří lidé velmi univerzální, někteří přímo geniální, je určitě vhodnější, aby se věnovali jedné specializaci, tu rozvíjeli a ostatní odbornost nechali zase druhým.

Proč o tom hovořím? Mám za to, že Ježíš v našem dnešním evangeliu byl jasně vyhrazeným "specialistou". Docela jistě mohl vstoupit do rozporu dvou bratrů. Tehdy bylo celkem obvyklé, že rabíni na vyžádání vstupovali do rodinných rozepří – jako soudci a usmiřovatelé majetkových i mezilidských vztahů. Ten dotyčný muž rozhodně nechtěl po Ježíši něco, co by bylo nepatřičné, z čeho by ostatní měli být překvapeni. Když Ježíše požádal, aby mu dopomohl k spravedlivému rozdělení dědictví, bylo to jistě něco běžného.

Tehdejší právní zvyklostí bylo, že v Izraeli se velmi dbalo na to, aby se majetek během dědického řízení příliš nerozředil, nedělil. A tak bylo obvyklé, že pokud se přece jenom majetek měl rozdělit, tak nejstarší syn obdržel dvojnásobný díl, víc než jeho ostatní bratři.

Lze se tedy domnívat, že muž, který přišel za Ježíšem s prosbou o pomoc, byl ten, kdo měl představu, že má nárok na spravedlivější rozdělení rodinného dědictví, ale Ježíš se touto jeho záležitost nejen že nechtěl zabývat a ztrácet čas, ale rozhodl se, že díky své "specializaci" poukáže kamsi dál a výš. Tedy přímo k možnému lidskému vztahu k Bohu Otci. Podle všeho to nebyla jakási Ježíšova nadřazenost, ale spíše příležitost poukázat na něco, co se týká nás všech. Nejen problému dvou bratrů. Ježíš tak otevřel otázku, co vše dostáváme od Boha Otce, co vše je skutečně našim dědictvím. To vše se Ježíš snaží před námi rozkrýt v příběhu, podobenství, které vypráví také i nám.

Docela jistě i nás trápí mnohá nespravedlnost ve světě, která se děje lidem kolem nás, nebo přímo nám samým. Také i my naprosto přirozeně toužíme, aby se nám na různém poli života dobře dařilo, aby se nám hojně urodilo. Rádi také i postavíme větší stodoly a naše domy, kam přehledně uskladníme vše, co se nám podaří nashromáždit. Je také naprosto přirozené a lidské, že také my jako všichni lidé, chceme žít v klidu, jíst, pít a být veselé mysli.

Jen je dobré mít na mysli, že "teraz", jsme sice pány toho všeho, ale hned zítra být už pány nemusíme. Ne pro jakýsi Boží humor, či Boží škodolibost. Vše, co jsme nashromáždili nám vše může být odňato, protože, jak už napsal dávný Kazatel král Šalamoun, naprosto vše na zemi je pomíjivé, všechno pomíjí. Jen víra, vztah k Bohu člověku pomáhá zachytit něco, co nás přesahuje a co přesahuje život sám.

Ve své víře si uvědomuji a prožívám, ne že se mi na poli života hojně samo od sebe urodí, ale také jako člověk víry cítím, těším se z Božího požehnání, raduji z darované úrody, a to vše má jistý přesah. Jistěže může někomu moje víra připadat, jako bláznivá zbytečnost, ale mně dává smysl, jistotu uprostřed všeho pomíjivého. Ve víře si uvědomuji znovu a znovu bohatství, které se mi od Boha dostává. Díky Bohu za víru. Amen

První čtení: Kazatel 1, 2.12-14; 2, 18-20 (+2, 21-23)

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu vložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.

Druhé čtení: Koloským 3, 1-10 (+ 3, 11)

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání,

pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

Evangelium: Lukáš 12, 13-21

Někdo ze zástupu Ježíše požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." On mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: >Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu? < Pak si řekl: >Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. < Ale Bůh mu řekl: >Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? < Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."