Najít si pevný bod života
Ať chceme nebo ne, jsme směřováni k tomu, abychom si sáhli do ran tohoto světa. Dnešním dnem končí lockdown a my jsme si vědomi, že je mnoho srdcí, kterými donedávna procházela krev a která se zastavila...
Čísla o úmrtí s koronavirovou nákazou nejsou neosobním statistickým úkazem. Vyjadřují velké množství mezilidských vztahů a ztrát. Tato čísla ukazují podstatu světa - jeho zranitelnosti, na kterou jsme jako společnost možná poněkud zapomněli. Tady už nejde jen o zranitelnost ekonomiky, ale také o mnohem hlubší zranění.
Zranitelnost světa je stále přítomná. Pochopitelně o ni příliš nestojíme a nechceme si ji ani příliš připouštět. Ale ona tu je stále. Připomeňme si - zatímco první polovina minulého století byla zle poznamenána dvěma světovými válkami, španělskou chřipkou a vleklou hospodářskou krizí, druhá polovina století byla zas pod hrůzným nebezpečím nukleární války a mnohého napětí. S příchodem nového století jsme se jako společnost nechali ukolébat pocity bezpečí, z nichž jsme byli vytrženi tu 11. zářím, tu zlými povodněmi, či další hospodářskou krizí.
Nyní si ale již po celém světě lidé uvědomují, že se vší pravděpodobností bude mít dopad pandemie nedozírný rozsah. Navíc je tu stále přítomná obava z klimatických změn. A je tu i mnohem hlubší podhoubí nervozity, rozdělenosti postpravdivého světa a jeho všemožných zpráv. Můžeme se jistě nade vše povznést, tvářit se, že se nás nic z toho netýká... Ale jsme pak ještě lidskými bytostmi? Sáhnout si do ran tohoto světa je životním úkolem člověka - vidět, cítit, nebát se přijmout skutečnost jaká je - "vložit ruku do ran". To je lidskou podstatou.
Plně rozumíme Tomášovi z Janova evangelia, jeho větě o Ježíšovi, kterého týden předtím viděli ostatní učedníci: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Tomášovo slovo je přirozeně lidské. Vyjadřuje touhu chytit se, držet se i přes bolest tohoto světa hlubší roviny našeho bytí. Nevíme, proč Tomáš nebyl s učedníky, když se jim Ježíš zjevil poprvé. Evangelium pouze popisuje, že se učedníci velmi báli a ve strachu se setkávali za zamčenými dveřmi. Dříve než spolu s Ježíšem přijeli do Jeruzaléma, Tomáš s rozhodností sobě vlastní, řekl tehdy ostatním učedníkům: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" (J 11,16) Jenže pak se stalo, že oni zůstali naživu. A jejich mistr? Zle se jich dotýkal Ježíšův potupný rozsudek, Ježíšovo přibití na kříž, smrt, přivalený kámen na jeho hrob. To vše bylo tak děsivé. Nedalo se před tím uhnout, těžce se učedníků dotýkala Ježíšova smrt a otázka: Co bude dál? Veškeré jejich lidské nadšení i velikost odvahy - vše se rozbořilo. Až do momentu, kdy učedníci prožili skutečnost, že vzkříšený Ježíš stojí před nimi. Dveře byli zavřené, ale jejich srdce NE.
"Můj Pán a můj Bůh." Pronáší Tomáš větu, která je výpovědí jeho víry a zároveň je tím nejzásadnějším vyznáním Nového zákona "Můj Pán a můj Bůh." Říci něco takového, uvěřit tomu, je překvapivým nalezením pevného bodu ve stále měnícím se a zranitelném lidském světě.Z textu příběhu ani nevyplývá, zda Tomáš skutečně vložil prst do Ježíšovy rány v boku anebo mu stačilo jen to, co zrakem své víry viděl. Je však naprosto jasné, že si uvědomil a prožil, že Ježíš byl celou tu dobu s ním. Že chápe jeho pochyby a slyšel o jeho podmínce k víře: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím."
Víra je od počátku spojena s nejistotou, s pochybami. A tento svět je spojen s nepřeberným množstvím různých ran. Ježíš, náš Pán a Bůh není povznesen nad bolest tohoto světa. Naopak zůstává její součástí a je součástí i té naší bolesti. Tomáš si do té doby, než se znovu setkal s Ježíšem, neuvědomoval, že Ježíš je s ním. Nakonec to ale pochopil - prožil. Našel tak jediný pevný bod života, a proto o Ježíšovi řekl: "Můj Pán a můj Bůh."
Je dobré si připomenout SRDCE, KTERÁ CHYBÍ. Uvědomujme si nebezpečí světa, abychom se přes dotyk ran stávali v pravdě citlivějšími a hlubšími lidmi. Smíme nechat i naše srdce otevřená zvěsti evangelia. Niternému prožitku víry, v níž cítíme, že stále živý Ježíš jde s námi tady na Zemi a směřuje k věčnosti... Díky Pánu za dar víry. Amen
První čtení: Skutky 4, 32-35; Druhé čtení: 1. Janův 1, 1 - 2, 2; Evangelium: Jan 20, 19-31