Naše boty života

17.07.2022

"Pokud pořádně zapřemejšlím, určitě si vzpomenu na svoje první boty," tak začíná, milé sestry a milí bratři, slavný Oscarový film Forrest Gump, kde hlavní hrdina na lavičce autobusové zastávky vypráví o své cestě životem. Vzpomíná, jak mu ortoped v dětství vyhotovil na nohy kvůli páteři zpevňující kovové výstuže. A co vy? Vzpomínáte si na své první boty? Na zcela první asi ne, ale docela možná máte i vy také nějakou tu dětskou vzpomínku na boty, viďte? Já si vzpomínám...

Byly mi tři roky, vraceli jsme se s tátou z města a kousek od domu jsem se ho už nechtěl držet za ruku. Pustil jsem se. Znal jsem to tam a chtěl jsem sám přeběhnout na druhou stranu vozovky po přechodu. Vybavuje se mi ten moment, vzpomínám také na kvílivý zvuk brzd a to, jak ležím pod stříbrným nárazníkem Škody Octavia, která mě tehdy srazila. Když mě vytáhli, vzali do nemocnice, byl jsem v pořádku - vůbec nic se mi nestalo. Táta byl ale tak vylekaný, že mi chtěl asi jako bolestné něco koupit, a tak jsem ještě ten den nazul nové úžasné boty.

Proč vám to vyprávím? Je to pro mě takové asi i "symbolické" poučení, že JE DOBRÉ obecně držet se táty, a zvláště toho nebeského na všech přechodech, a to i tam, kde si člověk myslí, že to zná. A také vědět, tušit, že nás stále může něco v životě překvapit.

A film o Forrest Gumpovi tu takto před vámi předkládám jako skvělý příběh o tom, jak okolím podceňovaný člověk může být nejen svědkem mnoha historických okamžiků, ale také může dotyčný být také i velkou inspirací a darem pro ostatní. Je to sice jen filmový příběh, jistě, ale bezesporu my všichni máme zkušenost, že nás mnohdy v dobrém překvapili lidé, od nichž jsme to vůbec nečekali a byli pro nás také oni nositeli moudrosti, dobra a požehnání.

To je také i příběh praotce Abrahama, který jsme si dnes četli z Bible. Abraham seděl za denního vedra ve stanu, odpočíval, byl to starý muž. Najednou vzhlédl a uviděl jakési tři chlapíky. Je to naprosto nevysvětlitelné, jistě to byla chvíle, která nebyla nijak připravená a byla velikým překvapením, protože Abraham rozpoznal, v těch třech mužích, návštěvu Hospodina. Nebyl to ale nějaký rozmar bohů jako v řeckém vyprávění o Diovi, Poseidonovi a Hermovi, kteří občas někoho navštívili. V Bibli nacházíme zápis o milostiplném zásahu Hospodina do života lidí - v tomto případě se Abraham dozvídá, že do roka se mu narodí syn a on Abraham tomu kupodivu uvěří.

Je to velmi pozoruhodné svědectví, které je zároveň pobídkou, abychom také i my se snažili být vnímaví vůči Boží vůli a neměli pocit, že vše známe, všemu rozumíme a že naše kroky života jsou podpírány jakousi vlastní domnělou bohorovností.

Být vnímaví, znamená připustit si znova a znova, že i nás se velmi snadno přichytí nepřátelské smýšlení a činy světa. Přesně tak, jak jsme o nich četli v listě Koloským a že ono slovo pisatele tohoto listu, výzva k ukotvenosti víry, tedy našeho vztahu k Bohu a životu, má své velké opodstatnění. K oné ukotvenosti, totiž překvapivě patří také hledání Boží vůle - pro nás. Evangelium není nijak tajnou záležitostí pro vyvolené, ale vyžaduje také alespoň trochu aktivní otevřenosti. A to je také příběh Marie a Marty z dnešního evangelia.

Marie se pohledem Marty chovala naprosto nedospěle a také i zcela sobecky. Nechala na Martě veškerou domácí práci. Obsloužit Ježíše a ostatní nebylo jistě jen tak. A kdyby všichni seděli jako Marie, tak by hosté nutně pocítili hlad, špínu a mnohé nepohodlí. Ježíš se však Marty překvapivě nezastává, ani ji nechválí, ale poukazuje na to, že člověk kromě svých, plánů a úkolů, které si dává, měl by se ještě učit poodstoupit od svého hodnocení a hledat to, o co nepřijde a co je nositelem skutečného života, nejen jeho vlastních představ a měřítek.

Ono se to sice lehko řekne, že máme hledat zastavení a nadhled, ale kde jej máme nalézt? Naše "boty života", myslím tím ony obrazně řečeno, BOTY od našeho Nebeského Otce, byly každému z nás určené. Tedy ty speciální boty ty, které jsou jen jeho. Kdekdo z lidí naši cestu života soudí, ale to, kde nás tlačí bota, to cítíme jen my sami a mnohdy si sami nevíme rady. Ono ani není možné, abychom byli sami sobě geniem a na vše znali odpověď, na vše měli sílu a vždy pevný krok.

Víra nám nedává, sestry a bratři, vždy šablonovitě jednoduché odpovědi, ale umožňuje nám pocítit, prožít, že se smíme přidržet našeho nebeského Otce a jít s ním v těch nám daných botách - teď tady a až do konce naší pouti. Že se u něj, našeho Otce, smíme zastavit, hledat odpověď a směr života, jenž se odráží ve skutečnosti v Boží milosti - v lásce, která narovnává pokřivení našich zad a všelijakou zátěž i tíseň. Díky Bohu za to. Amen

První čtení: Genesis 18, 1-10a; Druhé čtení: Koloským 1, 20-23; Evangelium: Lukáš 10, 38-42