Ne vždy se dočkáme poděkování od lidí

Před dvěma lety jsme na našem nádvoří Sboru kněze Ambrože zasadili dva nové stromy. Přáli jsme si tehdy takový druh stromu, o kterém je také zmínka v Bibli. A tak tam máme dvě "biblické" moruše – jistě jste si jich všimli. Vloni měly velkou hojnost výtečných plodů černých moruší. Letos jich bylo bohužel méně, ale zato oba stromy značně poporostly ve svém stromoví, budeme je muset tedy prořezat.

Co není samozřejmě vidět je to, jak se daří kořenům těchto mladých stromů. Zajímavé obecně na moruších je, že jsou zahradníky považované za stromy, které se po zakořenění už vlastně nedají přesadit. Proč? Protože tyto stromy mají neobyčejně hluboké kořeny, a ty v zemi vydrží údajně i 600 let.

V Lukášově evangeliu čteme: Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: >Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře<, a ona by vás poslechla. Je tedy opravdu možné, abychom měli tak velkou víru, že by nás třeba tyto dvě naše moruše poslechly a na slovo kohokoliv z nás se samy vytrhly a také samy se přesadily někam jinam?

Pokud bychom vyhlásili soutěž o prokázání naší velké víry a zkoušeli, koho z nás moruše poslechnou, docela jistě by se mezi námi nakonec ani žádného velkého vítěze nebylo. Moruše se samy nikam nepohrnou, natož aby se přesadily do slané mořské vody. A docela určitě se samo nezkrátí to jejich přerostlé větvoví. Moruše jen samy za pár dnů shodí své listy, a jak všichni víme, můžeme na ně křičet, šeptat – mluvit s nimi, jak chceme, ale žádným slovem s nimi ani v tomto nijak nepohneme.

Máme tedy víru malou? Jde v životě o to, abychom měli velkou víru? A je vůbec život sám o sobě jen velkou soutěží? Je zapotřebí, abychom mezi sebou stále závodili i v oboru své víry?

Ježíš svým dnešním přirovnáním nepoukazuje, až tak na otázku "jak veliká má být víra člověka", ale spíše jaká má být kvalita lidské víry. Velikost víry se totiž ani nedá dost dobře mezi lidmi poměřovat, i když touha po větší víře a velkých vítězstvích byla mezi učedníky vždy.

Chci tím nám všem sestry a bratři ale připomenout, co v hloubi duše víme, ovšem ale díky nastavení lidského světa na to mnohdy pozapomínáme – Život víry není o soutěži mezi námi. Není o závodu velikosti, či malosti, ale kvalitě, která nemá až tak světsky měřitelných parametrů.

A to nám všem velmi pronikavě vysvětluje Ježíš v dnešním evangeliu. Tehdy byla a dodnes také je velmi rozšířená představa, že díky službě člověka Bohu čeká věřícího odstupňovaná odměna podle zásluh. Takovou představu měli za Ježíše nejen farizejové, ale ta myšlenka se táhne lidskými dějinami už od pradávna a máme ji pod kůží svým způsobem také jistě i my.

Ježíšovo slovo na první poslech zní velmi drsně, když hovoří o služebnících a říká: Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: >Pojď si hned sednout ke stolu?... Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Atd.

Náš lidský svět byl a je mnohdy velmi krutý. My lidé se ne vždy dočkáme poděkování od lidí, a tak tuto naši touhu mnohdy přehazujeme na Boha Otce. On Sám by nám měl děkovat. Máme za to, že On by nás měl za naše plahočení nějak odměnit. Jenže víra se nedá zcela přesně změřit a nedá se změřit tedy lehce ani odměna. V lidské soutěži je možné odměnit toho, kdo dál doskočí, nebo rychleji někam doběhne. Máme metr, stopky, ledasco se dá v našem světě změřit. Ale Bůh Otec ví, že každý člověk má zcela jiné podmínky pro život a službu.

My lidé ale nemáme stejné nohy a stejně velké plíce, nemáme stejné fyzické předpoklady pro sportovní, nebo společenské soutěže, což je jistě velmi vlastně nespravedlivé.

A protože nemáme ani stejné duchovní předpoklady a možnosti růstu. Věřím, že Bůh je spravedlivější než náš svět. Věřím, že náš nebeský Otec nás všechny přeměřuje podle mnohem celistvějšího a přesnějšího vzorce, než jak bychom my dokázali kdy vymyslet.

A proto také ani nemáme svou odměnu v rukách. Co ale můžeme dál, je snažit se ve své službě Bohu a zároveň stále doufat v Boží milost.

Žádný strom neroste do nebe a žádný strom se sám od sebe jen tak nepřesadí. Žádný člověk také není sám sobě či druhým lidem takovým soudcem jako je Bůh. To znamená, že my všichni jsme jen služebníky čehosi, co nás neskutečně převyšuje a co také přesahuje tento život a svět. Amen

První čtení: Abakuk 1, 1-4; 2, 1 (+ 2,2-4)

Výnos, který přijal ve vidění prorok Abakuk. Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno. Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost.

Druhé čtení: Židům 4, 12-16

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Evangelium: Lukáš 17, 5-10

Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: >Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře<, a ona by vás poslechla. Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: >Pojď si hned sednout ke stolu? < Neřekne mu spíše: >Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty! Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učt.