Nejhorší bouřka bývá mezi lidmi

Letos v říjnu budou parlamentní volby, docela jistě některé z vás to příliš nezajímá. Nevíte, zda k volbám půjdete, komu dáte hlas, a jsou jistě mezi námi tací, kteří jsou si v této otázce už nyní 20. června mnohem jistější. A zcela pochopitelně jsou i takoví lidé, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že jejich volba a rozhodnutí, je něco jako "hlas Boží".

To že Bůh vidí nějakou skutečnost života, záležitost, či kauzu stejně jako my - o tom jistě býváme mnohdy přesvědčeni my všichni. Zvláště, když prožíváme nějakou kritickou situaci, či napětí mezi lidmi, různé rozpory, rozkoly. Je naprosto přirozené a je jistě i na místě doufat ve vítězství pravdy a toho "našeho pohledu" na skutečnost života.

Potíž ovšem nastává, když Bohu začneme radit, když mu začneme dávat povely, to se pak nemile divíme, že se život neřídí podle našeho vidění. Chceme si tu a tam hrát na trpitele, titána, či dokonce na samotného spasitele. Všechny tyto možné lidské postoje, řeší biblická kniha Jób. V tomto velmi překvapivém dějství se dočítáme o situaci, kdy Jób předkládá před Hospodina svůj život, celé své trápení a věří si, že se obhájí. Zatímco jeho tři přátelé, ve zkratce řečeno, se stavěli proti němu, poukazují na Jóbovu vinu - tedy na to, že za zlou situaci, v níž se on ocitl, si může Jób vlastně sám a že to veškeré utrpení člověka je vlastně jen cesta ke spáse.

A do všech těch lidských otázek i skálopevného lidského přesvědčení promluví ze smrště - z bouře Hospodin. "Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom..." Jistě dnes se může člověk vytasit s celou řadou teorií o vzniku světa. Můžeme se různě třeba dohadovat o teorii velkého třesku, nebo zda bylo dříve vejce nebo slepice, ano můžeme se různě navzájem poučovat, ale můžeme opravdu poučit sám princip života a světa? Můžeme my lidé být těmi, co poučují Boha?

Ať už lidé nazývají Boha jakkoli a jakýkoli vztah k němu si pěstují, je vskutku možné, aby se člověk sám postavil nad Boha a ujmul se role Božího učitele, rádce, velitele a soudce? Mezi lidmi dochází bez ustání k celé řadě bojů a válek, mnohé zápasy se i Bohem zaštiťují. Někdy to bývají i malé bouřky, jimiž jsme svědky, či přímými aktéry. Ty bouřky přicházejí někdy z čistého nebe a někdy se k nim dlouze schyluje a mračen na obloze života přibývá.

Jistě víte, o čem zde hovořím. Jsou to ty různé půtky, do nichž jsme vnořeni, topíme se v nich, často naprosto nezaviněně a nechtěně. Je to vlastně jeden z obrazů dnešního evangelia. Ježíš chce po učednících, aby spolu s ním přepluli na druhý břeh Galilejského moře - a najednou se strhne bouře.

Tu situaci známe jistě i ze svých životů. Letní bouřka může být někdy velmi nepříjemná, ale nejhorší bouřka bývá ta, co se odehrává mezi lidmi, nebo ta kterou k nám zavane zlý vítr života. Kdo za tu bouři může, koho obvinit, kdo je ten viník? To vše bývají velmi palčivé otázky, a ne vždy se na ně nachází pravdivá odpověď a rozhodně ne vždy můžeme se ohánět Bohem, či stavět se nad něj.

Ježíš si v našem příběhu klidně spal na podušce, i když loď už byla téměř plná vody.

Ano - byla to naprosto paradoxní situace. Ježíš dal příkaz: "Přeplavme se na druhou stranu!" a usnul. Učedníci si byli samozřejmě nejprve jisti, že úkol hravě zvládnou. Byli mezi nimi zkušení rybáři a nepříjemných chvil na moři zažili určitě už bezpočet a najednou byli nuceni připustit, že loď života nemají ve svých rukách. "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"

Probouzí Ježíše s touto naprosto logickou výčitkou. Z jejich pohledu bylo na místě být překvapeni Ježíšovým nezájmem, oni plnili přesně jeho příkaz a pak si zoufali a on? Spal!?

Naše víra i nám napovídá, abychom v kritických chvílích, hledali Ježíše, prosili Boha o pomoc. Utišení bouře života nejde vždy na povel a v rychlosti jednoho lusknutí prstů. Nejsme těmi, kdo poroučí a velí, co a jak má být. Jsme však těmi, kdo smí prožívat bázeň Boží. Zvát vzkříšeného Ježíše do všech bouří, prosit o jeho slovo a utišení toho, v čem se topíme, je zápas života.

Plavíme se s Ježíšem na druhý břeh života. Plavíme se s ním a také i nám někdy možná připadá, že si jen tak kdesi spí...

Víra nám však dává prožít skutečnost, že sice ne nás, ale jeho - ANO Krista - skutečně poslouchají všechny zlé větry a bouřlivé moře života. My mu nechceme vždy naslouchat, bohužel býváme mezi sebou různě pobořeni a pobouřeni, ale Boží milost v Kristu platí. Kéž nás toto evangelium nese na té naší plavbě, vždyť to je i naše dobrá volba. Amen

První čtení: Jób 38, 1-11; Druhé čtení: 2. Korintským 6, 6-13 (+6,1-5); Evangelium: Marek 4, 35-41