Nejsme na život sami
Je to už víc jak padesát let, co vznikla známá píseň Karla Gotta "Kávu si osladím o trochu víc". Zpívá se v ní o rozchodu, konci jedné lásky a o tom, co interpret se údajně chystá udělat a jak se vyrovná se samotou v dané životní situaci.
My, moji milí, máme dnes v plánu po bohoslužbě si na chvíli společně sednout a při kávě, nebo čaji, který si osladíme dle libosti, budeme chtít i rozkrojit dort a oslavit tak svatodušní svátky tedy jakési - narozeniny církve.
Dnešní svátek odkazuje na téměř dva tisíce let staré události, které propojily církev. Duch svatý vedl společenství Kristových učedníků k lásce a k velkému vzájemnému porozumění. Byly tehdy v Jeruzalémě Letnice, prastaré svátky první úrody (tedy vlastně dožínky) a my jsme si dnes opět po roce vyslechli vyprávění ze Skutků apoštolských, které také i nás chce provanout a spojit.
Máme tu výhodu, že mluvíme stejnou řečí, přesto ale vůbec není samozřejmé, že si v církvi rozumíme. Také my potřebujeme Ducha svatého, který by doplnil víru a tedy to, nad čím jinak rozum zůstává stát. Také my, sestry a bratři, potřebujeme vnímat v sobě Ducha, abychom i přes rozdílnost svých životních situací si vzájemně rozuměli a vnímali spojení tady na zemi i pro věčnost.
V neposlední řadě ovšem potřebujeme také i Ducha svatého, abychom měli porozumění pro tu v současnosti velikou necírkevní veřejnost. Lidé, kteří "náhodně" přijdou do kostela, pro ně tu mluvíme naprosto cizí nesrozumitelnou řečí a je na nás, abychom díky Duchu svatému a našemu porozumění jejich situaci se pokusili překlenout onu nejen jazykovou propast. Nejde jistě o to, abychom je ošálili sladkými řečmi, ale aby pocítili vytažení ze své samoty a rozuměli také i oni vědomí naprosto trvalé Boží lásky.
Bůh nás v Kristu neopouští nikdy i přes různé kříže, je stále s námi a jeho Duch nás smí u něj přidržet do všech časů. To je zjednodušeně řečeno výpověď celého evangelia.Je jen na nás, moji milí, abychom také i my duchovně prožili to, co zakusili Ježíšovi učedníci po jeho smrti.
Cítit, že k nám Kristus přichází i přes světsky zavřené dveře, je předloženo také i před nás, sestry a bratři. Také i my smíme slyšet Kristova opakovaná slova přání: Pokoj vám a rozlišit ve svém nitru obrazně řečeno také i jeho pro nás stále živý dech. Ježíš po svém zmrtvýchvstání dýchl na své učedníky, tak je to popisováno v našem dnešním evangeliu a dýchá na nás i dnes. Jistěže nám se nyní těžko vysvětluje lidem z vnějšku, že Kristův dech je tím, co také i nás stále inspiruje, dodává pokoj a vědomí Božího odpuštění. Pro mnohé z našich současníků je to něco takového naprosto nepředstavitelného a vnímají evangelium jen jako starou obehranou písničku, která jim už nemá co říci.
Velká většina u nás v Čechách také kroutí hlavou nad tím, jak se může někomu dnes ještě líbit ten dávný hit, co sice možná kdysi zabíral, ale dnes je značně zvětralý. Přitom ovšem také i na ně Kristus dýchá, nejen z kostelů a barokních soch, ale On je spjat s hlubokou duchovní tradicí, která je stále přítomná a v podprahové podobě se tu stále dotýká celé společnosti.
Jistě bylo by příjemné, kdyby naše dnešní oslava, probíhala tak, že by v našem kostele nebylo volného místečka. Je docela možné, že je nyní v tomto okamžiku víc lidí v autech na mostě u soutoku, Labe a Orlice než je nás teď tady, ale mocný proud Ducha svatého se nedá přeměřovat počtem, kdo všechno přesně rozumí a kdo se jen pošklebuje nad domnělou opilostí církve.
Je na nás, abychom se těšili z Ducha svatého, z toho, že jsme spolu, že nejsme na život a sami a že si můžeme rozumět mezi sebou v Duchu hledání vzájemného respektu a veliké lásky, co nás propojuje tady na tomto místě i pro samu věčnost. Amen
První čtení z Písma: Skutky 2, 1-7 (+2, 8-11)
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?
Druhé čtení: 1. Korintským 12, 3b-11 (+ 12,12-13)
Nikdo nemůže říci: >Ježíš je Pán<, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.
Evangelium: Jan 20, 19-23
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."