Nemějme srdce z ledu

Promluvu k přečtenému evangeliu začnu (jak je už trochu mým zvykem) tématem, které zdánlivě s textem příliš nesouvisí, ale opravdu jen zdánlivě. Tentokrát bych chtěl zabrousit do zoologie. Uhodnete zvíře, které vám představím? Největší suchozemské dravé zvíře, predátor, může mít na výšku přes tři metry, váhu přes tunu, černá kůže, bílá srst... Ano, tato šelma je lední medvěd. Vskutku je velmi nebezpečný, má obrovskou sílu, jak v tlapách, tak i v čelistech, je inteligentní, má výtečný čich - až na 9 km může cítit kořist. Hodně odlišný od člověka. V čem je nám ale podobný, je zrak.

Sociální inteligence ledních medvědů je dosti osobitá. Žijí samotářsky, a zatímco samice se může někdy ujmout osiřelého mláděte, samec nejeví o mláďata zájem vůbec. A pokud ano, tak v nich vidí potravu. Kanibalismus ledních medvědů je prý sice vzácný, ale ve vyhrocených chvílích hladu tato arktická šelma neváhá a zaútočí na cokoli, co představuje potravu, má maso. Dokáže hladovět několik měsíců, ale nehostinná krajina je výzvou, kdo z koho. Jen krátké období v roce umožňuje, aby medvěd načerpal zásoby tuku, a to pak dokáže sníst několik desítek kil potravy najednou.

Poznamenal jsem, že lidský zrak je velmi podobný tomu, který má lední medvěd. V tom fyzickém slova smyslu vidíme velmi obdobně. A v duševním významu? To je otázka...

Podobenství, které jsme slyšeli, je velkou výzvou, abychom zjednodušeně řečeno uměli vždy myslet nejen sebestředně na sebe, ale také na život s větším nadhledem. Abychom mysleli na lidi kolem sebe a zároveň, což je důležitou podstatou, abychom mysleli na Boha.

Bůh, lidé a co bude po životě, to vše bylo naprosto cizí muži, kterému se na poli hojně urodilo. To podobenství vyznívá velmi tvrdě. Občas přece všichni myslíme tak trochu podobně jako ten muž v podobenství, může nás jistě napadnout. Ale podstata tohoto příběhu je vyhrocená zkratka a příklad - jako by ten muž uměl myslet jen sám na sebe. Jakoby to, že se mu hojně urodilo, bral jako zaslouženou a samozřejmou věc a jakoby jeho srdce i pohled ovládal jen chladný kalkul.

A lední medvěd? Můžeme se mimo jiné dočíst, že je skvělý oportunista, a tedy neřídí se nějakými zásadami, ale snaží se vždy přizpůsobovat vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám, které z jeho přístupu plynou. Dlouhé hodiny třeba jen sedí na břehu a čeká, zda se ve vodě neukáže potrava, pro kterou by "hrábl". Uloví tak až 90 % své kořisti, a potřebuje jí opravdu hodně.

V listě Koloským jsme četli výzvu, abychom umrtvovali své pozemské sklony a ve výčtu našich negativních vlastností jako vrchol všeho v závěru zní varování před "hrabivostí". Jiné české překlady Bible hovoří o lakomství, či chamtivosti. Hrabivost je pak podle pisatele listu Koloským přímo modloslužbou. Ostatní neřesti, které jsou v tomto listě jmenovány: smilstvo, necudnost, vášeň, zlá touha, zloba, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy, to vše narušuje sociální mezilidské vztahy, ale hrabivost může být i čímsi víc. Může být totiž jakýmsi náboženstvím všech lidí a věků. Náboženstvím, které člověka svazuje, aby sloužil jen a jen své modle a úspěšně zapomínal tak, že jednou vydá počet ze svého života. >Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? L 12,12 Podobenství, otázka, která jde do hloubi duše.

Říci někomu, že je blázen, bylo v Ježíšově době ještě horší než jej zabít, nešlo jen o urážku na cti. Když se někomu řeklo, že je "blázen", znamenalo to, že je vyloučen ze společenství s Bohem i lidmi. Tímto označením se věřilo, že se zabíjí nejen tělo, ale i duše člověka. A proto bylo zakázané takto někoho označit. Takový soud, o tom že je někdo "blázen", náležel jen a jen Bohu. Od člověka to bylo ale rouhání.

Asi bychom i my si měli dát pozor, sestry a bratři, až budeme o někom říkat, že je blázen. To spíše bychom mohli někdy přirovnat člověka, že se někdo chová jako "lední medvěd", nebo nějaké jiné zvíře... V tom přirovnání, že dotyčný se chová jak medvěd, je přitom hned jasné, že člověk se jako tato šelma chovat nemusí. Nemusí vidět všechno podobně jako medvěd, nemá být tím, kdo hrabe jen pro možnost přežití na tomto světě. Jsme povoláni k tomu, abychom žili ve společenství s Bohem a lidmi. Naše nitro nemusí být chladné. Díky Bohu za to. Amen

První čtení: Kazatel 1, 2.12-14; 2, 18-19 (+2, 20-23); Druhé čtení: Koloským 3, 1-11;

Evangelium: Lukáš 12, 13-21