Nemusíme být stále spoutaní lidmi a lidskými povinnostmi

Po přečtení dnešního evangelia jsem si vzpomněl na bratra Karla z Českého Dubu. Bydlel několik let v místním domově důchodců a pravidelně každou neděli chodil na naše bohoslužby. Když přišlo další období jeho stáří, byl umístěn na uzavřené oddělení Domova důchodců, protože se jevil místy trochu zmatený, nejistý. Kvůli bezpečnosti byl tedy vlastně "pod zámkem". Zdálo se někdy, že příliš nevnímá dny a lidi kolem sebe. Po fyzické stránce byl vlastně fit, ale určitá uzavřenost a zmíněná nejistota jej poněkud diskvalifikovala z běžného života. Přesto neděli, co neděli, po jistém čase začal dál přicházet na bohoslužby do Husova sboru.

Když jsme se jej ptali, zda jej v domově pustili jen tak samotného, tak pokrčil rameny a další neděli přišel zas. A já pak jednou zjistil, jak z uzavřeného oddělení prchá. Na schodech byla mříž, člověk musel mít klíč, anebo zazvonit na sestru, aby jej pustila. Bratr Karel ovšem přišel na způsob, jak trochu gymnastickým způsobem se vyhnout mříži a bokem po schodech přelézt zábradlí. Nevím, jak věděl, že v daný den je skutečně neděle, ale přišel. Liturgii a písně znal stále na výtečnou. Přijít v neděli na bohoslužby, bylo pro něj podle všeho velmi důležité. Možná mu to dávalo nejen vědomí vnitřní svobody a sebe hodnoty, ale také určité potřeby řádu, která jej vytahovala z chaosu vždy nějak omezeného světa. Neděle mu dodávala jistotu, posilovala jej, povzbuzovala pro další dny.

Jsem přesvědčen, že to je právě hlavní smysl sedmého dne. Daný řád nám není nabídnut proto, abychom se v něm cítili uvěznění, omezení a slabí, ale naopak, abychom díky sedmému dnu prožili intenzivněji vděčné chvíle a těšili se ze života.

Ježíš v dnešním příběhu evangelia nazval představeného synagogy a všechny, kteří byli kolem něj, Ježíš je pojmenoval slovem: "pokrytci". Bylo to proto, že se souhlasně připojovali k tézi, že by se měl držet předepsaného pravidla a v sobotu neuzdravovat.

Tedy, abychom byli přesní, představený synagogy nenapomínal Ježíše, ale spíše tu uzdravenou ženu a všechny potencionální pacienty, kteří by za Ježíšem chtěli přijít v den sobotní: a říká konkrétně toto: "Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní."

Zní to moudře a navíc, podle všeho byl představený synagogy a celé společenství ve své podstatě velmi laskavé a tolerantní. Vždyť do synagogy mohla chodit žena, která byla takto těžce postižená. Z tehdejšího kultického hlediska měla a musela být vnímána jako nečistá. Pokud by se tam pevně drželi zákona, tak by jí zakázali, aby tam s nimi byla. A na víc – ten údaj osmnácti let její těžké nemoci, není jen tak náhodný. Osmnáctka znamená 3x6. Tři šestky 6 6 6 vyjadřuje velmi temné číslo a všichni, co ji znali, jistě vnímali, že je spoutaná temnými silami. Tak tomu rozuměli. Neměla s nimi v synagoze být, ale byla…

Byli na ni hodní, a tak si možná představený synagogy a všichni kolem něj domnívali, že si zaslouží od té ženy patřičnou úctu, vděčnost. A pak přijde nějaký Ježíš, vztáhne na ni ruce a ona je uzdravena. A to pak tato žena chválí, velebí ne to dosavadní společenství a jejich laskavost, ale cosi nového, nepřehledného, co už je bez jejich vlivu a moci.

Sedmý den je pro člověka vystavěn, aby si uvědomil a prožil, že má a také sám chce být pod přímým vlivem Boží vůle a lásky. Že není a nemusí být stále spoutaný lidskými povinnostmi a lidmi, kteří jej uzamykají do škatulek, za různé mříže a poutají k sobě tak, že je člověk různě shrbený a pokřivený.

Věřím, že, Ježíš přišel na svět proto, abych chápal, že náš nebeský Otec nás nespoutává, ale obnovuje naši vnitřní sílu, umožňuje, abychom před ním i přes svá zranění a tíhu, která tu a tam dopadá na naše ramena, cítili, že jsme si mezi lidmi rovni, že jsme všichni nebeským Otcem milovaní a jsme osvobozováni věčně živou milostí. Díky Bohu za to.

Amen

První čtení: Izajáš 58, 9b-12 (+ 58, 13-14)

Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.

Druhé čtení: Židům 12, 25-29 ( +12, 18-24)

Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: >Ještě jednou otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem. < Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť náš Bůh je oheň stravující.

Evangelium: Lukáš 13, 10-17

V sobotu učil Ježíš v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let; byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: "Ženo, jsi zproštěna své nemoci" a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha. Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: "Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní." Na to Pán odpověděl: "Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?" Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.