Nerozlišovat mezi národy a lidmi

Přiznám se, že vždy, když čtu perikopu ze Skutků apoštolských (Skutky 1, 15-17.21-26), je mi líto Josefa. Josef byl vybrán spolu s Matějem, a los mohl určit pouze jednoho za apoštola. Po modlitbách a ujištění, že Pán zná srdce lidí, se ukázalo, že hoden místa po Jidášovi, je pouze učedník Matěj. Co bylo s Josefem? Jak se asi cítil a jak se vyrovnal s tím, že není tím pravým?

Vzpomínám si, že mi bylo vždy velmi líto těch posledních... Když jsme v dětství chtěli hrát vybíjenou, nebo fotbal a určili se dva kapitáni. Ti měli, jistě to znáte, vybírat na střídačku do svého týmu adepty z chumlu zájemců o hru. Nejdříve se samozřejmě vybírali ti zdatní a na konci vybírání zůstali ti slabí, o něž byl pochopitelně v družstvu malý zájem. Když zůstali dva nejslabší, nastala povětšinou ona trapná chvíle, v níž kapitán, na němž byla při vybírání řada, měl určit nejslabší "kus" tím, že jej přenechá svému konkurentovi. Vybavuje se mi spolužák, který byl velmi malý, neobratný a ve chvílích výběru býval i celý rudý, protože se již dopředu styděl. Bylo mu jasné, že bude vybrán mezi posledními a že jej předběhnou i holky...

Dětský svět her je v tomto ohledu tvrdý a svět dospělých je ve své podstatě ještě mnohem tvrdší.

Písmo nám nedává dále nahlédnout do osudu Josefa a Matěje ze Skutků apoštolských. Nevíme nic ani o jejich pocitech v čase volby. Jediné, co o nich víme, je to, že chodili s apoštoly už od Janova křtu a možná - možná tedy i patřili do kruhu 70 učedníků, kteří byli Ježíšem vysláni, aby svědčili o příchodu Božího království. Ježíš těm sedmdesáti tehdy řekl: "Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky." (Lk 10,2-3) Jistotu ovšem o Josefovi a Matějovi nemáme, jejich jména jsou zmíněna pouze na tomto místě v knize Skutků a jen tradice říká, že Josef se později stal biskupem v Eleutheropolis, kde zemřel jako mučedník a Matěj byl později také umučen, zřejmě byl ukřižován lidmi, které chtěl převést na víru v Krista. Dopadli tedy pravděpodobně oba dva dosti obdobně.

Popravdě, jistý si zřejmě nebyl příliš ani apoštol Petr. Jeho myšlenka, že musí být nutně doplněn kruh dvanácti apoštolů po smrti Jidáše, spíše naznačuje Petrovu nejistotu, zranitelnost. Věděl, že je zapotřebí lidsky se vyrovnat se ztrátou Jidáše a institučně zajistit chod prvotní církve. Ježíš byl tehdy těsně předtím - před zraky učedníků, vzat do nebe. A oni zůstali sami a měli podle Ježíšových slov několik dnů jen čekat na "pokřtění Duchem svatým". Bylo před Letnicemi, Duch svatý, který na ně až poté sestoupil v podobě jakoby "ohnivých jazyků" nerozlišoval mezi národy a lidmi.

Je to důležitý paradox života církve už od počátku - hovoříme o jistém vyvolení, naše povolání Kristem mezi jeho učedníky a zároveň vědomí toho, že jsme si před Bohem všichni rovni.

Ježíš se za nás modlí, přimlouvá se za každého z nás osobně, ale nikoho ve svém stádu nestaví na první místo, se kterým by přišla záruka zaopatření a příjemného života v popředí. Ježíš se nemodlí za to, abychom byli vzati ze světa (Jan 17). Ze světa tvrdě nesmlouvavých her. Nemůžeme být ani ušetřeni nenávisti světa, jeho zloby, honby za jeho pomíjivými hodnotami. Ježíš se proto přimlouvá za to, aby jeho učedníci, tedy i my, abychom byli posvěceni Pravdou.

Vědomí víry, nás dostává do jistého konfliktu s tímto světem. Nežijeme a nikdy nebudeme žít v "dokonalém světě" lásky a pokoje. Duch světa se staví do přímého i skrytého zápasu s Duchem Kristovým - tak tomu vždy bylo, je a bude. Ježíš se však modlí, abychom plnost Jeho radosti měli v sobě - a to i přes všechny ty zápasy života víry.

Vybral si nás, mě, Tebe - sestro, bratře - vybral si nás, abychom byli jeho přáteli. Těmi, kdo jsou jeho rodinou, za něž se On modlí a je jim stále nablízku...

A to je posvěcení, které smíme nést každým dnem. Vybral si nás do svého týmu, ne protože jsme lepší než ostatní, ale protože nám byl svěřen dar víry, který jsme odvážili přijmout.

Kéž nás každý den náš Pán posvěcuje pravdou a jeho radost v nás je plná. Amen