Netrapme se lidským nepřijetím

Na běžnou cestu z domu si, ostatně tak jako dvanáct vyslaných apoštolů, nebereme vždy dvoje oblečení. Na rozdíl od učedníků (Marek 6, 1-13) si raději bereme peníze, občanku, mobil, kapesník, klíče... Je tolik věcí, které máme a s nimiž rádi počítáme. Jsme ve zcela jiné situaci, než byli Ježíšovi učedníci. Mohli bychom říci a mohli bychom si i myslet, že Ježíš byl velmi tvrdý v té náročnosti: Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty. U evangelisty Matouše a Lukáše jim byla zakázána i hůl a sandály a u Lukáše dokonce se neměli na cestě s nikým ani zdravit - jen plnit úkol a nic víc. Z toho vyplývá, že Ježíšovi velmi záleželo na tom, aby učedníci šli se svědectvím evangelia - od něj a s mocí nad nečistými duchy. A je to vlastně velmi překvapivé. Četli jsme, že Ježíše v jeho domovské synagoze nepřijali, on od nich odešel, ale nezahořkl, neurazil se. Naopak s o to větší horlivostí vyslal své učedníky. Rozdělil je, aby šli po dvou a v co nejkratším čase zabrali co největší území a svědčili před mnohými o Božím království. Aby léčili nemocné, napravovali vše nečisté a ztracené.

Je to i naše situace, sestry a bratři? Počítáme s tím, že jako Kristovi učedníci i my přinášíme svědectví svými slovy, činy? Možná si nepřipadáme zas až tak jako ti mocní a silní. O svém pověření zase až tak nepřemýšlíme, ale jsou naše lidské počty vždy v tomto ohledu na místě? Žijeme mezi svými a rozhodně i na nás platí: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě."

Jinými slovy, naše okolí nás zná, má nás zařazeno do nějaké "škatulky" a nepočítá s nějakým dramatickým úkolem, Božím pověřením. Ale to je vše jen lidské hodnocení... Matematika, která sice má svou pozemskou logiku, ale není patentem ve věcech Božích. Každý z nás má velkou moc. Jsou to možná z pohledu světa drobné činy - gesto, úsměv, pozdrav, ale to vše nás činí Kristovými učedníky, tedy těmi, kdo byli vysláni do života a kontaktů s druhými.

Ježíše jeho vlastní nepřijali, protože jim připadal příliš obyčejný. Do jisté doby, se živil rukama. V biblické řečtině nalezneme slovo tektón v latině faber, což do češtiny překládáme, že Ježíš byl tesař.

My to ovšem nevíme zcela jistě. Ten překlad nám pouze napovídá, že to byl řemeslník, který buď opracovával dřevo, nebo kámen. Tesař, nebo kameník, možná zedník. Ti, kteří Ježíše znali, znali přesně jeho práci a možná ji měli denně před očima. Věděli, že je synem Marie, což byla od nich velmi zvláštní připomínka - tehdy se ve společnosti označoval vždy otec daného člověka, ne matka. Ježíšovi současníci zvolili toto netradiční přisvojení, a proto v našich úvahách tápeme... Možná chtěli Ježíšovi spoluobčané poukázat na Ježíšův nemanželský původ, na rodinné tajemství, které oni znali dokonaleji než my. Oni osobně znali i všechny Ježíšovy příbuzné a nic víc potřebovat vědět už nechtěli.

A stejné to bývá i s lidmi kolem nás. Počítáme s tím? Počítáme s tím, že nás nepřijmou jako ty, kteří jdou životem a svědčí o velikosti Boží milosti, která nám byla dána?

V knize Ezechielova proroctví čteme o lidské zatvrzelosti a tvrdých srdcích. To proroctví je stále živé z mnoha důvodů. My lidé býváme různě tvrdí k sobě navzájem a nejtvrdší býváme - pravda - sami k sobě. Míváme jakési klapky na očích i na srdci a jakoby nevíme, že náš Pán s námi počítá. Ano i v těch docela obyčejných situacích, kontaktech a vztazích, které se na nás každý den navalují.

Jít životem v pověření našeho Pána, je tím nejzásadnějším postojem a vnitřním nastavením, jež je dáno všem Kristovým učedníkům. Pro nevěřícího člověka, když čte evangelium, Ježíšova slova vyznívají tvrdě, až fanaticky. Učedníci museli poslouchat a jít bez plného vybavení do světa plnit úkol. Nám se však sestry a bratři dostává upozornění, které jinak naši pozemsky počtářskou hlavu a srdce upamatovává na to, co je hlavní. Také i dnes jsme vysláni mezi své i cizí, abychom svědčili o Boží lásce v Kristu činy drobnými, nepatrnými nebo velkými, někdy dokonce i slovy.

Je na nás, jak dalece s tímto Kristovým pověřením počítáme a jak dalece počítáme i s tím, že nebudeme, nemusíme být přijati těmi, s nimiž se dnes setkáme.

A tak si i zopakujme, že ze slov evangelia vyplývá, že se nemáme trápit lidským nepřijetím. Zato však se máme radovat z toho, že i nás Kristus pověřuje, přijímá a počítá s námi. Amen