Nikdo není pevně připoután jako pes na vodítku

Nedávno jsem byl svědkem v parku u Labe takové drobné, běžné situace. Jakýsi pán byl na procházce se psem. Pes se mu vytrhl z ruky a běžel kamsi po trávě pryč. Vodítko za psem vlálo, pán za ním volal, pes ale nereagoval a utíkal dál. Nezbylo nic jiného, než za psem utíkat. Ani nevím, jak to dopadlo – majitel asi psa nakonec chytil. Nepamatuji si už, jak na něj volal – můžeme si představit, že se jmenoval třeba Azor. Na každý pád je jisté, že daný pes své jméno znal velmi dobře a s velkou pravděpodobností takovou situaci, že neslyšel nebo nechtěl poslechnout, už učinil mnohokrát. Zkrátka Azor, o kterém vyprávím, jistě nebyl jen submisivním pejsánkem, ale spíše pánem svého páníčka, kterého občas bral s sebou na procházku. Nu, i takové je někdy vztahy mezi lidmi a jejich mazlíčky.

Příběh evangelia, který jsme si z části vyslechli, končí situací, kdy se Ježíš zastaví u hrobu svého přítele Lazara a po modlitbě pronese mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!"  Zemřelý (hned na to) vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl (těm kdo byli s ním): "Rozvažte ho a nechte odejít!" (J 11, 43-44) 

Ten příběh nám zcela jasně dává na srozuměnou, kdo byl opravdovým přítelem i skutečným Pánem. A kdyby vás zajímalo, jak to bylo s Lazarem dál, stačí si přečíst následující 12. kapitolu a dozvědět se, že tehdy bylo také před Velikonocemi a Ježíš v Betanii v domě Lazara spolu s ním a s učedníky povečeřel. Velekněží se však domluvili, jak nám následně evangelium předkládá, že Ježíše i Lazara zabijí, protože Lazarovo vzkříšení vzbudilo velký rozruch.

Ježíš i Lazar byli vnímáni jako podvodníci, kteří zinscenovali jakési divadlo, aby vyvolali senzaci a zmátli dav. Jak to nakonec s Lazarem dopadlo, nevíme. Písmo už o něm nevypráví, jen existují legendy, že musel uprchnout z Judska. Nakonec se mohl usadit, spolu se sestrami Martou a Marií až v daleké Francii v Provence, kde se prý stal prvním biskupem v Marseille a zemřel mučednickou smrtí – to je legenda.

Z našeho pohledu ovšem můžeme říci, že se stal prototypem křesťana, který jasně pochopil, prožil, že díky Kristu má nový život a že posilu pro další dny smí načerpat přímo ve stolování s Ježíšem – při večeři.

Na každý pád Ježíš vzkříšením Lazara završil znamení, co může přinášet lidem. Vše začalo podle evangelisty Jana na svatbě v Káni Galilejské, kde proměnil vodu ve víno... Následně můžeme číst o tom, jak Ježíš uzdravoval nemocné, chromé, či od narození slepé. Dále jak Ježíš nasytil velký zástup lidí, nebo také kráčel po moři.

Všechny ty příběhy líčí, že Ježíš byl zcela mimořádným člověkem, který měl velkou moc a byl skutečným Pánem.

Ježíšovy činy ovšem, jak pro nás, tak i pro Ježíšovy současníky, kteří je prožili třeba i napřímo, vše vždy mělo dvojí účinek. Zjednodušeně řečeno buď mnohé ty Ježíšovy činy přivedly člověka k víře, tedy k důvěře, že tohoto Pána je příhodné poslouchat a držet se ho, anebo naopak mít za to, že je vše jen podvod, či pohádka.

Ježíš si byl nepochybně vědom, že jeho slova i skutky, způsobují obě dvě možné a značně rozpolcené reakce. Nicméně, za mě je důležité si ještě jednou připomenout, že Ježíš kupříkladu po vzkříšení Lazara, když vyšel jeho přítel z hrobu, pronesl: "Rozvažte ho a nechte odejít". Jinými slovy, Ježíš zcela jistě nechtěl, aby byl někdo vedle něj svázán a nucen. Nikdo vedle Krista není pevně přichycen jako pes na obojku a na vodítku.

V Janově evangeliu můžeme číst tato Ježíšova slova: "Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník." (J 6,26) Z toho tedy, moji milí, zřetelně plyne, že kdo z lidí chce sloužit Kristu – může, kdo nechce – nemusí.

Nikdo není držen, žádné znamení, žádné vodítko, nás nemůže, a především z principu ani nechce u tohoto Pána Pánů přivázané podržet. Jako Kristovy učedníci jsme na něj napojeni jen a jen jeho možným Duchem.

Apoštol Pavel v listě Římanům nám dnes připomněl, že kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. A kdo žije jen z vlastních sil, nemůže se líbit Bohu. "Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá." (Ř 8,9)

Jít cestou života, je pro každého člověka jinak náročné, ale všichni, všichni se setkáváme s nějakým svým křížem a samozřejmě se také setkáváme se smrtí. Na co vše jsme během své pouti napojeni a před čím vším utíkáme? To do určité míry záleží na nás.

Víra nám předkládá zjištění, že náš Pán nás zná. Ví bezpečně nejen to, jak se jmenuji já i ty a také zná všechny naše kroky i ty další budoucí. Ví, před čím vším utíkáme. A přesto je s námi na cestě. Doprovází mě, tebe, jako dobrý Přítel, který člověka v ničem neopouští a ba co víc – On volá stále k novému životu. K životu v jeho Království. Bohu díky. Amen

První čtení z Písma: Ezechiel 37, 12-14

Toto praví Panovník Hospodin: "Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův."

Druhé čtení z Písma: Římanům 8, 8-11

Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

Evangelium: Jan 11, 1-16 (+11, 17- 45)

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betánie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!" Učedníci mu řekli: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!" Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!"