On prochází naším středem

"A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu," tak začíná apoštol Pavel svou velepíseň lásky. Na třinácti verších třinácté kapitoly prvého listu Korintským se Pavel snaží popsat nejen lidský cit a jeho nepostradatelnou hodnotu, ale vlastně také samotnou Boží podstatu, k níž se životem buď přibližujeme, nebo se jí samovolně vzdalujeme. Cesta víry a naděje je vzácná tím, že nás stále směřuje k zamyšlení nad naším životem. Vede k jeho korektuře, pokud právě ona cesta není propojena láskou.

Je poměrně mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, že neumějí hrát na žádný hudební nástroj. Když ovšem dostanou do ruky takový vozembouch, mistrem ve hraní je za chvilku vlastně takřka každý. Vozembouch - tento hudební lidový nástroj vznikl pravděpodobně někdy ve středověku, ale jeho princip je ovšemže mnohem starší. Hrát na vozembouch je dáno nám všem lidem ve své podstatě už od počátku věků. Bohužel v širším kontextu tomu tak s námi bývá podobně - to když se staneme skvělými "lidskými vozembouchy"...

Český ekumenický překlad překládá Pavlův text: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon." Některé jiné české překlady uvádí, že bez lásky je člověk jen dunící cimbál, nebo řinčící plech, nebo činel. Pavel v přesném překladu myslel tehdejší hudební nástroj, který byl vlastně dvojitý dutý kovový talíř, který při nárazu vydával mohutný zvuk. Ten se pak tehdy také užíval i v pohanství pro uvedení do extáze při různých kultických obřadech. Především to však byl u Pavla obraz výrazného zvuku a zároveň i velké prázdnoty: Bez lásky je vše jen velký rámus a nic víc.

Vozembouch, není nutně špatný hudební nástroj, ale pokud hraje sám, dlouho jej poslouchat nevydržíme. A to je také i obraz lidského života - bez lásky člověk nutně naráží tupě na zem, po níž pak jen zmateně chodí a na místo jasné cesty, je člověk prázdný a nespokojený.

Nespokojenost, velký křik a tvrdá slova jsme zaznamenali v příběhu Lukášova evangelia 4, 21-30, kdy obyvatelé Nazaretu hnali Ježíše za město, aby jej shodili ze skály. Vyobrazení toho příběhu bylo ale zakončeno tak, že Ježíš prošel středem všech nespokojenců a šel dál.

Ten příběh se vlastně stále i opakuje. My lidé všech časů býváme plni velkých slov, emocí, které tu a onde vyplavou na povrch a za chvíli zmizí kdesi v prázdnotě. Někdejším spoluobčanům Ježíše Nazaretského připadalo naprosto na místě, aby byli s Ježíšem nespokojeni. Vždyť on vyrostl mezi nimi, znali ho jako syna tesaře Josefa, a tak jeho poselství o plnosti Boží lásky v něm, jim od Ježíše připadalo falešně lživé a pobuřující.

Dnes sice lidé nereagují na Ježíšova slova tak agresivně, ale mají je také často za naprosto prázdná a pro běžný život příliš nepoužitelná. Jistěže, také i oni u nás vyrostli s Ježíšem - evropská kultura je spojena s křesťanstvím.

A tak když třeba někomu spadne chléb namazanou stranou na zem, s chutí si uleví zvoláním: "Ježíši Kriste!" Je to jen takové prázdné volání bez obsahu, vyjadřující nespokojenost s životní chvílí. Jsou také mnohdy i velmi závažné chvíle, kdy my lidé příliš necítíme přítomnost Boží lásky a kdy naše víra i naděje nutně slábne.

Kristus v evangeliu prošel středem svých spoluobčanů a bral se dál, jak jsme slyšeli. Zvěst tohoto příběhu nám napovídá, že on jako už vzkříšený Spasitel prochází také naším středem. Lidská nespokojenost, zloba, neláska, jej tehdy nezastavila a nezastavuje ani nyní.

I dnes Kristus prochází naším středem a zve nás na cestu, abychom kráčeli za ním. Za ním, ne za svou představou, ne ve šlépějích své sebelásky, prázdných slov a prázdných skutků. Už žádné velké sólo našeho vnitřního "vozemboucha", ale pramen Boží lásky v nás díky Kristu smí znít. Amen

Jeremjáš 1, 4-10, 1. Korintským 13, 1-13; Lukáš 4, 21-30