Otevři se, připrav se, neboj se

Moji milí, docela jistě jste již drželi v ruce nebo máte doma jednu z fotografií - portrét, který zachycuje žáka v první třídě. Já zde mám fotografii své ženy, tehdy malé Janičky Galetové. I vy, kdo ze zadních řad nevidíte do detailů a přesně na fotografický snímek, určitě si ji můžete představit, protože všechny tyto fotky jsou vždy něčím stejné. Nejde o to, jak jsou staré, zda jsou ještě černobílé, nebo barevné, a dokonce ani o to, jak dalece se mladý školáček usmívá, zda na nich vidíme určitou bázeň, nebo velké sebevědomí, vždy z nich vystupuje vědomí vážnosti dané chvíle. Ono totiž to ještě malé dítě, dobře cítí a ví, že se před ním otevírá nový čas a cosi velikého.

Člověk má pak chuť říci, tomu lidskému mláděti na fotce: "Neboj se, ano čekají tě, velké změny, buď připraven - buď připravená, prožíváš zatím jen začátek a je před tebou veliké objevování, poznávání světa života. Otevři se, připrav se, neboj se."

Přesně něco takového řekl Ježíš svým učedníkům: "Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří." L 12, 32-34 Ježíšovi učedníci nebyli v té chvíli tak docela na začátku, prošli s ním podle všeho už jistý čas. Byli před velkou změnou a Ježíš je chtěl na ni připravit. Zároveň je to ovšem ale vzkaz do církve všech věků. Což je svým způsobem podivné, církev tu je takřka dva tisíce let, nejsme v první třídě, někde na začátku, ale ona každá generace a každý křesťan sám, musí zachytit a prožít, že výzva, aby se nebál, připravil na změny a sám vydával světlo, že to slovo je určeno i pro něj. Aby tak věřící nasával z pokladu své víry a zároveň postupně předával všem lidem kolem sebe svědectví, že jeho bohatství života nespočívá jen v tom, co vidí lidské oči. V tom, co se dá druhými lidmi vzít nebo ukrást, anebo to, co čas může nějak znehodnotit. Poklad v nebi, o němž Ježíš před učedníky hovořil, je výzvou i pro nás. Platí totiž stále stejně, že jen Bůh nám může dát jistotu, klid, bezpečí a věčnou budoucnost za hranicí smrti.

Nebo jinými slovy, že v životě nejde jen o to, abychom nabrali co nejvíc materiálního zabezpečení, nebo co nejvíc vědomostí a titulů, ale že v životě jde také o nebeský poklad a cenu, která je nám nabídnuta. "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme." (Žd 11,1) Četli jsme v listě Židům a vyslechli jsme si také znovu v našem prvním čtení příběh praotce Abrahama, který uvěřil v odměnu nebes, že bude mít dědice a že jeho potomků bude víc než hvězd na obloze.

Uvěřit v nebeskou odměnu pochopitelně není tak docela samozřejmé. V našem světě na konci školního roku dostane každý žák vysvědčení, a i kdyby jej ztratil, nebo přepsal a pro nesouhlas poupravil, dá se pořídit vysvědčení nové - jeho pravá kopie s razítkem a podpisem třídního učitele a ředitele školy.

Uvěřit ve vysvědčení pro nás, sestry a bratři, od našeho Pána, k tomu je jistě zapotřebí odvahy a niterné zkušenosti. Nebo chcete-li, vědomí vážnosti chvíle, která se před námi každého dne otevírá. Kdy znovu, jako malí školáčci sedíme před "fotografem života" a vnímáme, že nyní jde znovu o hodně.

Jsme Kristem vyzýváni, abychom byli jeho aktivní žáci. Tedy těmi, kteří se zapojují do výuky a sami pomáhají. Navíc smíme věřit, že na konci nedostaneme jen přesné vysvědčení, to jež si zasloužíme, ale že i když se před Bohem nedá nijak podvádět a jeho úsudek je naprosto čistý, smíme doufat v milost a překrytí našich nedostatků. Důležitá je naše snaha - víra ani ne tak v naše schopnosti a dovednosti, jako důvěra v živoucí vztah, obraz, který se jasně a nesmazatelně otiskl do našeho nitra. Díky Bohu za víru. Amen

První čtení: Genesis 15, 1-6; Druhé čtení: Židům 11, 1-3.8-11 (+11,12-16); Evangelium: Lukáš 12, 32-40