Prchavé kolo života

Prchavé kolo života nás přivedlo do vánočních chvil. Přesně tuto větu o prchavém kole života jsem, přiznávám se, použil v tomto našem kostele o štědrém večeru vloni i předloni a popravdě, jsem ji pronesl na Vánoce už mnohokrát. Poprvé jsem ji použil někdy před pětadvaceti lety. Podvědomě se k ní vracím, snažím se totiž v tyto dny v širším měřítku zachytit v sobě cosi tradičního…

Vánoce jsou o tom a věřím, že mi to potvrdíte, že u sebe a u svých blízkých my všichni usilovně hledáme celou řadu jistot. Jsou to třeba jen drobnosti, jako třeba, že se do bramborového salátu v žádném případě a za žádných okolností nedává nikdy celer, nebo naopak dává, i kdyby na brambory místo nezbylo.

Každý z nás má jistě celou řadu malých, ale pro něj důležitých zvyků a hlavně vzpomínek, ke kterým se rádi, byť někdy i s vnitřní bolestí vracíme. Vzpomínáme na chvíle a lidi, kteří zde už nejsou a směřujeme tak i k jistému ukotvení v tom stále těkavém a nejistém světě.

Sešli jsme se zde a společně zpíváme koledy. Osobně se všichni, jak tu jsme, neznáme, ale naše vánoční písně nás propojují s generacemi před námi a jsme spojeni kulturou současných Vánoc v mnoha ohledech.

Evangelium, které jsme si po roce vyslechli, nese v sobě námi vítanou tradici, jistou, která po léta patří do našeho niterného světa. Jistěže jsme slyšeli toto čtení už bezpočtukrát a v mnoha obměnách jsme viděli i nespočítané množství betlémů a také i různých filmů, divadel, besídek a koncertů, které se snaží znázornit událost Vánoc jako cosi, co vybočuje z našich běžných dní a nabízí nám dobré a námi vítané uzemnění.

Povětšinou máme rádi ony takřka romantické představy o pastýřích a andělech, nicméně pod tou zprávou také můžeme vnímat i cosi naprosto bezzázračného. Tedy samozřejmě ono každé narození dítěte je ve své podstatě vždy velkým zázrakem, ale samotný porod Marie nebyl podle všeho nijak význačně mimořádný v tom obecném pohledu. Pro ni osobně to jistě byla velká, výrazná chvíle. Její hodina u prvorozeného dítěte přišla do naprosto nepatřičného období. Jak nám vypráví evangelista Lukáš, Marie byla s Josefem na cestách za úředními povinnostmi. Ten porod z Josefova a Mariina pohledu nebyl příliš dobře načasován, ale i přes stísněnost provizoria a stálé pozemské nejistoty tu vstupuje Boží plán…

Je to vlastně stále platné znamení a symbol. Také i naše Vánoce bývají vždy alespoň trochu spjaty s jistou nepohodou a s čímsi mnohdy lidsky naprosto přízemním – nebo i něčím hrozivým, jak jsme zažili tento čtvrtek. Vánoce jsou však o zvěsti, která přesahuje všechny lidské plány a touhy.

Proto také i dnes bdíme, abychom jako ti dávní pastýři, uslyšeli zvěstování anděla, že se ani my nemusíme bát a že smíme uvěřit, že dnes "narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově." Nebo jinými slovy, že se i do našeho lidského provizoria, věčné proměny a nejistoty přichází zpráva o duchovní záchraně.

Prchavé kolo života uhání stále vpřed. Lidská láska, po které my lidé přirozeně toužíme, mívá svá pravidla a hranice času. Evangelium nám předkládá zvěst o Boží lásce, která nese dotek věčnosti. Je před námi nejen cosi neuchopitelného, ale také i cosi značně skutečného, něco, co je mnohem více pevnější, než tento náš svět.

Proto andělé takto chválili nebeského Otce: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Na nás jen je, zda vnímáme Boží lásku i v té všednosti, která je zavinutá v pozemských plenkách a položena do i zcela obyčejných jeslí. Amen

První čtení: Izajáš 9, 1.5-6 (2.6-7)

Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Druhé čtení: Titovi 2, 11-14

Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Evangelium: Lukáš 2,1-20

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo,

jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím,

co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.