Před Bohem stojíme sami

Co kdybych nebyl, kým jsem? Byl bych kupříkladu závodníkem formule jedna a podařilo se mi vyhrát mistroství světa? Zkuste si mě nebo kohokoliv jiného představit oblečeného do jezdecké kombinézy. A jak se asi takový světový šampion usmívá, vždyť vyhrát mistroství světa není jen tak. Na ten úsměv by měl jistě nárok…

Když někdo vyhraje, září štěstím. Vystoupá "na bednu", postříká všechny kolem sebe šampaňským a je to velký svátek pro něj i pro celý jeho tým. Za jeho vítězstvím stojí bezpočet lidí, mnoho konstruktérů, techniků, sponzorů a opravdu velké množství lidské snahy a vůle pomoci k vítězství. Není to jen vítězství jednoho člověka. Mezi námi obvykle samozřejmě žádný mistr světa formuli jedna nebývá, možná ani nikdy nebude…

Kdy se vlastně ale můžeme cítit před Bohem jako vítězi? Jako mistři světa, jako ti, kdo jsou lepší než ostatní lidé? Na to nám vcelku nepříjemně odpovídá Ježíš ve svém podobenství o farizeji a celníkovi. Zkušenost naší víry, zkušenost našeho osobního vztahu k Bohu nám napovídá, že na rozdíl od mistra světa stojíme zde před nebeským Otcem zcela sami. Neschováme se, za nějaký tým. Nemůžeme se případně ani obhájit při našich prohrách, vymlouvat se jen na špatnou práci naší stáje, za kterou my v naprosto ničem nemůžeme.

To podobenství nám také i vykresluje, že i když před Bohem stojíme sami, tak není až tak paradoxem, že všechny naše úspěchy, to dobré nemůžeme zároveň tak docela připisovat jen sami sobě.

Nebo jinými slovy, pokud jsme vskutku lepší než druzí lidé, také i my za to jistě můžeme děkovat Bohu, podobně jako ten farizeus se i my můžeme radovat z toho, jak žijeme. Můžeme se těšit z toho, co všechno jsme už dokázali, co všechno jsme díky Bohu zvládli. Je také určitě na místě, abychom Bohu děkovali za všechny ty, kteří také i nám na cestě života v dobrém pomohli, abychom byli tam, kde jsme. Ano, jistě, pokud se alespoň trochu zamyslíme, hned víme, že tu byla celá řada dobrých osobností, které nás inspirovaly, povzbudily, pomohly radou, činem, ukázaly, jak mám jít životem, jsme jim často za mnohé vděčni. Je tedy docela jistě na místě, abychom také i my poděkovali Hospodinu za to dobré, co jsme od nich a tím pádem i od Boha obdrželi. Mnohem palčivější otázka zní: Můžeme se před Bohem cítit jako ti "lepší lidé"? Můžeme se spolehnout na výsledek naší mezilidské soutěže, která se nám odehrává v našich představách, tedy čistě jen v naší hlavě, podobně jako tomu farizeovi?

Farizeus v Ježíšově podobenství odešel podle všeho z chrámu velmi spokojen. Byl spokojený sám se sebou. A jelikož nepotřeboval nějaké své další ospravedlnění, ani jej nenapadlo, aby o něj prosil. Ospravedlnění ani nemohl obdržet. On jen děkoval a ve své sebejistotě, "stříkal" kolem sebe pouze své omamné uspokojení.

Celník dost možná neodcházel z chrámu nijak v povznesené náladě. Možná ani netušil, že Bůh jej uznal jako vítěze, jako toho, kdo zvítězil sám nad sebou. Tedy jako toho, kdo se sice neodvážil ani oči k nebi pozdvihnout. Jako toho, kdo se bil v prsa, otevřel své srdce a uvědomil si možnost svého dalšího posunu a další nutné změny.

Každý nový den nám ale před námi otevírá nové příležitosti. Jistě, někdo žije jen a jen pro vavříny tohoto světa, úspěch a potlesk, který mu dají druzí lidé, nebo který si ohodnotí jen on sám. My do kostela ale přicházíme proto, abychom si uvědomili a prožili, že by nám v životě především mělo jít o vavřín, o kterém píše apoštol Pavel ve svém listu Timoteovi. Pavel byl tehdy ve vězení a věděl, že jej čeká zřejmě velmi brzy konec života, ale věřil, že není poražen…

Ta cena, to vítězství u Boha se totiž ani nedá změřit lidským zrakem, hodnotami světa. To vítězství je v Bohu, vychází z něj.

Zřejmě zatím nejsme tak docela na úplném konci své životní pouti. Kéž tedy v každých dalších našich krocích jdeme dalším životem ospravedlněni. Ne na základně našich činů, ale díky milosti, kterou můžeme společně třeba i u stolu Páně opět prožít. Nejsme mistři světa, ale jsme těmi, kdo se v pokoře sklání před Bohem. Amen

První čtení: Jeremjáš 14, 19-22 (+ 14, 7-9)

Což jsi opravdu zavrhl Judu? Tvá duše si zprotivila Sijón? Proč nás biješ, což pro nás není uzdravení? S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle předěšení. Hospodine, uznáváme svou svévoli, i nepravost svých otců, hřešili jsme proti tobě. Neodmítej nás však pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi. Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!

Druhé čtení: 2. Timoteovi 4, 6-8.16-18

Já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků. Amen.

Evangelium: Lukáš 18, 9-14

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: >Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.< Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: >Bože, slituj se nade mnou hříšným.< Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."