Především nést sílu plnou opravdové lásky
Apoštol Pavel v listě do Korintu píše - možná pro někoho příliš složitě vyznívající myšlenkovou konstrukcí - o těle přirozeném a těle duchovním. To přirozené jednou umře, ale tak jako holé zrno může se proměnit v rostlinu, tak i tělo duchovní může vstát ke slávě. Když se podíváte třeba na svou pravou ruku, je pro nás, sestry a bratři, jistě podivnou představou, že jednou bude zcela k nepotřebě. Nebude v ní náš pohyb, ale jen rozklad...
V 1. listě Korintským Pavel bojuje s nevírou v Korintské církvi a s otázkou náležitě prostou a velmi podstatnou - jak může dojít ke vzkříšení, jak může ožít to, co se jednou zcela rozpadne? V té otázce se neschovává nějaký malý otazník, ale spíše velká pochybnost, co míří v přímém důsledku i na Kristovo vzkříšení a samotný základ víry. "Ty pošetilče, jak se tak vůbec můžeš ptát?" příkře hodnotí Pavel skrytého tazatele. Pavel tu velmi zjednodušeně řečeno rozděluje lidskou podstatu na dvě části, tedy na tělo a na duši.
Už v knize Genesis čteme dvojí zprávu o stvoření člověka. Jednak je tu zápis, že člověk byl stvořen z prachu země, tedy z naprosto nesourodých pozemských částic, které drží pohromadě Boží vůlí. A zároveň kniha knih vypovídá, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, tedy že máme v sobě schopnost zrcadlit Boží moc. Znamená to pokračovat ve stvořitelském díle, panovat nad zvířaty i zemí, a především nést sílu plnou opravdové lásky. Prach země i Boží obraz je tu tedy načrtnut v jisté součinnosti ale také i v odlišném napětí.
Napětí, také přináší prastaré vyprávění o synech Jákobových. Nepanovala mezi nimi vždy náležitá shoda, úcta a láska. Ten příběh se v mnohém vlastně opakuje a je obrazem lidské slabosti, nedokonalosti přenosu Božího obrazu v nás. Sourozenecké vztahy ostatně už od počátku, od dob Kaina a Ábela, přinášely neshodu, bolest a smrt. I mezi syny Jákoba došlo postupně k roztržce, až se nakonec většina bratrů rozhodla, že se zbaví otcova oblíbence - Josefa. Ten příběh je pro nás stále poučný už skutečností, že lidské plány a představy jsou sice z části vždy svobodné, ale ve výsledku a dějů života se projevuje také vždy i Boží vůle. Josef nezemřel, a ač byl prodán do otroctví, setkal se lidskou zlobou a lží. Skončil i ve vězení. Jeho cesta nakonec přinesla požehnání jemu, zemi, kde žil, a dokonce i jeho bratrům.
Příběh ve zkratce připomínám proto, aby vyniklo, co vlastně každý člověk ze zkušenosti života ví, nebo tuší. Nemáme tak docela život ve svých rukách a zároveň také jednou naše ruce pozbydou veškerých pozemských sil. Co tedy nese život a trvalost požehnání? Od počátku světa dějin lidská pokolení obdělávají a střeží zemi s proměnlivými výsledky své práce. Zároveň jsme i nositelé Božího obrazu. Jaký je ten Boží obraz v nás? Jak neseme sílu, kterou v zestručnění nazýváme jako víru, naději a lásku - to je stálou otázkou, sestry a bratři.
V Lukášově evangeliu (Lukáš 6, 27-38) čteme o mnoha výzvách k lásce. Ty výzvy nám mohou připadat opět poněkud přehnané. Copak opravdu můžeme mít rádi i své nepřátele? Můžeme půjčovat do nekonečna i těm, kdo nic nevracejí? Opravdu můžeme být tak milosrdní, nikoho nesoudit a dávat všem dobrou míru? Není to přehnané?
Na druhou stranu vah je ovšem podle všeho nutné říci, že my samotní to mnohdy přeháníme. Býváme velmi tvrdými žalobci a soudci druhých lidí a zároveň býváme i nevyváženě velkými obhájci svého vlastního života. Kristus nás proto chce vyrovnat v tom, co my sami přetláčíme v domnění, že musí vždy platit jen zákon naší odplaty, oko za oko - zub za zub. Ježíš neříká, že máme být nevnímaví a slepí vůči zlu, ale připomíná, že nám tak docela nepřináleží role velkých soudců, a proto svým učedníkům přibližuje zlaté pravidlo: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi." (L 6,31)
Nemáme svůj život tak docela v rukách. Nemůžeme mít v rukách ani život a soud nad druhými lidmi. Jsme prachem země a nedokonalým obrazem Božím, který se stále jen učí být milosrdným, přejícím a předávajícím životodárnou sílu, kterou my lidé nazýváme láskou. Kéž se nám i dnes daří, sestry a bratři, v lásce dobře dávat i měřit. Amen
Genesis 45, 3-8; 1. Korintským 15, 35-38.42-50; Evangelium: Lukáš 6, 27-38